Podvod, o kterém 19. srpna psal Magazín u rodiny malwaru WindRelay, potřebuje dva přístroje. Na tom prvním leží aplikace, která přečte kartu přiloženou k zadní straně telefonu. Na druhém, klidně o město dál, se ta karta v tutéž vteřinu tváří, že leží na terminálu. Ani jedna z těch dvou schopností se do Androidu nepropašovala. Obě tam jsou zabudované a každá přibyla jindy.

Číst bezkontaktní kartu umí systém od verze 2.3.3. Třída IsoDep, kterou se v Androidu mluví s kartami podle normy ISO/IEC 14443-4, nese v referenční dokumentaci poznámku „Added in API level 10“. Tu úroveň zavedla verze 2.3.3, ohlášená 9. února 2011 rovnou jako vydání o nových schopnostech NFC. Na druhou polovinu se čekalo o dva a půl roku déle a nešlo přitom jen o techniku.

Karta bydlela v čipu, ke kterému měl klíč někdo jiný

Do roku 2013 se karta v telefonu emulovala mimo hlavní procesor, v odděleném čipu zvaném secure element. Řadič NFC posílal všechno, co přišlo od terminálu, rovnou do něj; aplikace se transakce vůbec neúčastnila a mohla se leda dodatečně zeptat, jak dopadla. Dokumentace Androidu k tomu dodává větu, ve které je celý tehdejší problém: takový bezpečnostní prvek nosí i spousta SIM karet od operátorů.

Kdo chtěl telefonem platit, musel se tedy domluvit s majitelem čipu. Google Wallet jezdil v USA jedině u Sprintu. Verizon do své verze Galaxy Nexusu Wallet nepředinstaloval a v prosinci 2011 k tomu vydal prohlášení, ve kterém odmítl, že by cokoli blokoval: „Google Wallet nepřistupuje jen k operačnímu systému a základnímu hardwaru našich telefonů jako tisíce jiných aplikací. Aby fungoval tak, jak ho Google navrhl, musí být zabudovaný do nového, bezpečného a proprietárního hardwarového prvku v našich telefonech,“ stálo v něm (citace přeložena).

Verizon, AT&T a T-Mobile mezitím stavěli vlastní platební službu Isis, později přejmenovanou na Softcard. Ta k provozu potřebovala zvláštní SIM kartu, takže bezpečnostní prvek neseděl v telefonu, ale v kartě operátora.

Jak malý ten svět byl, se dá spočítat na prstech jedné ruky. Wired napočítal 11. května 2012 dva telefony, které Google Wallet zvládly: Nexus S a Galaxy Nexus. Třetím se měl 15. května stát LG Optimus Elite ve verzi pro Virgin Mobile, čtvrtým o tři dny později HTC Evo 4G LTE, které Sprint prodával s Wallet nahraným v každém kuse. Nový vlajkový Android Sprintu se 4,5palcovým displejem a hliníkovým stojánkem se tak dostal na seznam o čtyřech položkách, a to na celém americkém trhu.

Emulaci karty převzal hlavní procesor

Dave Burke oznámil 31. října 2013 na blogu pro vývojáře Android 4.4 KitKat; prvním přístrojem s ním byl Nexus 5. V přehledu novinek té verze stojí host card emulation, česky emulace karty na hostiteli. Aplikace může vystupovat jako karta podle ISO-DEP, která si s terminálem vyměňuje datové jednotky APDU podle normy ISO/IEC 7816-4, a telefon jich zvládne emulovat několik naráz. Data z terminálu putují do hlavního procesoru a odtud do aplikace; bezpečnostní čip v té cestě nefiguruje. Stará cesta přitom nezmizela, dokumentace pro ni má dodnes vlastní třídu služby. Jen přestala být jediná.

Táž verze přidala i režim čtečky, kterým si aplikace v popředí zúží NFC jen na to, co ji zajímá. Dokumentace obě novinky spojuje sama: podle ní tahle dvojice umožňuje, aby Android „fungoval na obou koncích rozhraní pro mobilní platbu“ – jeden přístroj dělá terminál, druhý kartu (přeloženo). Napsáno to bylo jako popis platebního řešení postaveného výhradně z androidových zařízení.

Kdo dnes rozhoduje, která aplikace smí být kartou

Emulace není bez pravidel. Aplikace, která se hlásí o identifikátory z kategorie plateb, smí transakci zpracovat jen ve dvou případech: buď je nastavená jako výchozí platební aplikace, což je na Androidu 15 a novějším systémová role Wallet, nebo je v popředí a sama si o přednost řekne. Aktivní přitom může být vždycky jen jedna taková skupina identifikátorů.

Na čtecí straně nic takového není a právě ta strana leží u přenosových podvodů v ruce oběti. Aplikace, která si u terminálu nehraje na kartu, ale kartu čte, se o žádnou systémovou roli hlásit nemusí.

Sama emulace v obyčejné aplikaci přitom na krádež nestačila. ESET popsal v srpnu 2024 malware NGate, který okrádal klienty tří českých bank a stál na upraveném nástroji NFCGate z Technické univerzity v Darmstadtu. Telefon oběti rootnutý být nemusel, přístroj útočníka, který zachycený provoz emuloval u bankomatu, ano.

Softcard skončil 31. března 2015 a operátoři se s platbami obrátili právě na Google. Rozhodovat o tom, která aplikace smí u terminálu vystupovat jako karta, tím ale nepřestal nikdo. Jen se to přestěhovalo z čipu v SIM kartě do role, kterou přiděluje systém v telefonu.

Zdroje

• Android Developers: Host-based card emulation overview
• Android Developers: Android 4.4 APIs
• Android Developers: IsoDep
• Android Developers Blog: Android 2.3.3 Platform, New NFC Capabilities (9. února 2011)
• Android Developers Blog: Android 4.4 KitKat and Updated Developer Tools (31. 10. 2013)
• The Verge: Verizon: Google Wallet won't launch on the Galaxy Nexus (6. 12. 2011)
• Wired: Google Wallet Mobile Payment Portfolio Grows From 2 Phones to 4 (11. 5. 2012)
• The Verge: Softcard is shutting down on March 31st (5. 3. 2015)
• ESET: NGate Android malware relays NFC traffic to steal cash (22. 8. 2024)
• Magazín: Malware WindRelay udělá z telefonu oběti falešnou čtečku platebních karet (19. 8. 2026)

Taoyuan, 26. července 2010. HTC rozeslalo tiskovou zprávu s nadpisem, který v katalogu telefonů nikdy nevypadá dobře: do svých přístrojů zavádí displeje Super LCD a začne dvěma modely, které se do té doby prodávaly s panelem AMOLED – Desirem a světovou verzí Nexusu One.

O důvodu ta zpráva mlčí. „HTC zažívá vysokou poptávku po řadě svých telefonů, konkrétně po těch s 3,7palcovým displejem. Nová technologie SLCD nám umožňuje rychle navýšit výrobní kapacity a poptávce vyhovět,“ stojí v ní pod jménem ředitele firmy Petera Choua (citace přeložena). Slovo nedostatek v celém textu nepadne. Kdo by četl jen ji, odešel by s dojmem, že si HTC pomáhá s vlastním úspěchem.

Co v tiskové zprávě nestálo

Wired vydal téhož dne text, ve kterém si nechal AMOLED popsat od dvou analytiků. Jennifer Colegrove z DisplaySearch mu řekla, že AMOLED je o 20 až 50 procent dražší než LCD a že ho dodávají jen tři firmy: Samsung, LG a CMEL. Samsung mezitím uvedl Super AMOLED, tenčí a čitelnější na slunci, jenže těch panelů bylo pro výrobce telefonů k mání ještě míň než obyčejných.

HTC tedy nesháněl kdejaký displej. Sháněl jeden ze tří možných zdrojů součástky, kterou v té době chtěl každý.

Jméno Super LCD tehdy patřilo dvěma věcem

Raymond Soneira z firmy DisplayMate, která displeje měří, řekl Wiredu, že Super LCD je hlavně obchodní název. „Je tu Super AMOLED, Super IPS a teď Super LCD,“ citoval ho ten článek. „Je to jako vejce v supermarketu: malé se už koupit nedá, všechna začínají u střední velikosti.“

Do té doby označovala zkratka S-LCD něco jiného. Byl to společný podnik Samsungu a Sony, založený v roce 2004 na výrobu LCD panelů, zprvu pro televizory. HTC ve své tiskové zprávě mluví o technologii Sony jménem VSPEC III a slibuje přibližně pětinásobně lepší hospodaření s energií než u starších LCD a širší pozorovací úhly. Změřené to nebylo, je to údaj výrobce.

Pod jedním jménem se prodávaly dva telefony

Model se nepřejmenoval. Kdo si Desire koupil před tou změnou, dostal AMOLED. Kdo si ho koupil po ní, dostal LCD, a jméno na krabici bylo stejné. HTC k tomu napsalo, že SLCD nabídne „srovnatelný vizuální zážitek“ jako dosavadní 3,7palcové displeje a k tomu lepší výdrž baterie.

Tahle věta stojí za druhé přečtení. AMOLED se totiž do té doby prodával jako ta úspornější technika, protože nepotřebuje podsvícení a svítí jednotlivými body. Wired v témže článku píše, že se od AMOLEDu nižší spotřeba čekala, a připomíná jeho tehdejší slabinu: na přímém slunci se z něj četlo hůř než z LCD. Výměna tak byla pro kupujícího výhodná i nevýhodná zároveň, podle toho, kde telefon držel.

Z nouzové náhrady se stal rys značky

U LCD pak HTC zůstalo roky. Vlajková loď HTC One z roku 2013 měla podle recenze Ars Technicy 4,7palcový panel Super LCD 3 s rozlišením 1920 na 1080 bodů, tedy třetí generaci téhož nouzového řešení. Totéž rozlišení dalo HTC o rok dřív do pětipalcového Butterfly. Táž recenze u něj zmiňuje nedostatek součástek znovu, s doplňkem, který v roce 2010 ještě neplatil: HTC už se ve výrobě nepovažovalo za zákazníka první kategorie.

Nedostatek panelů z roku 2010 tedy nebyl výkyv, po kterém by se všechno vrátilo do starých kolejí. Byl to první z několika případů, kdy o vlastnostech telefonu rozhodlo, koho vezme dodavatel dřív.

Volba, kterou dnes kupující nemá

Rozhodování mezi AMOLEDem a LCD, kvůli kterému se v roce 2010 přepisovaly katalogy, u drahých telefonů zmizelo. Technické údaje iPhonu 17 uvádějí panel OLED pod obchodním jménem Super Retina XDR. Obchodní jména displejů tedy zůstala, jen se pod nimi ustálila ta technika, které byl před šestnácti lety nedostatek.

Beze změny zůstal způsob, jakým se to tehdy stalo. Displej je díl koupený od někoho jiného a výrobce telefonu si ho vybírá z toho, co se dá objednat. Když se nabídka zúží, nezmění se jméno modelu ani cena. Změní se obsah krabice.

Zdroje

• HTC: tisková zpráva HTC Introduces SLCD Display Technology To Its Portfolio z 26. července 2010, otištěná v plném znění na TechCrunchi
• Wired: OLED Shortage Forces HTC to Switch Displays (26. července 2010)
• SlashGear: HTC Make Super LCD For Desire And Nexus One Official (26. července 2010)
• Ars Technica: HTC One review: It's now or never again (květen 2013)
• Apple: iPhone 17 – technické údaje

Když Google 18. října 2011 v Hongkongu spolu se Samsungem ukazoval Galaxy Nexus a s ním Android 4.0, dostalo se odemykání obličejem hned do oznámení na firemním blogu. Andy Rubin tam napsal, že Face Unlock používá špičkovou technologii rozpoznávání obličeje a odemkne telefon „ničím víc než úsměvem“ (přeloženo z angličtiny).

Jak to funguje, popsal Google v přehledu novinek Androidu 4.0 ve dvou větách: přední kamera si při nastavení zaznamená obličej a při odemykání ho zkusí poznat znovu. Kdo se nechce nechat fotit, má záložní PIN nebo gesto. O tom, co dělá kamera, když jí místo obličeje někdo ukáže obrázek obličeje, tam nestojí nic.

Do kamery se vešel displej vedlejšího telefonu

Odpověď přišla za tři týdny. Malajsijský server SoyaCincau si na regionálním uvedení Galaxy Note v Jakartě půjčil Galaxy Nexus, nastavil mu odemykání na jeden obličej a pak před něj podržel Galaxy Note s fotografií téhož obličeje na displeji. Telefon se odemkl. Video vyšlo 9. listopadu 2011 a rozběhlo se po světě natolik, že server o tři dny později vydal vysvětlující článek – část čtenářů mu totiž nevěřila a psala, že si telefon na tu fotku předem nastavil.

V témže článku stojí i to, proč šlo o víc než o kuriozitu. Podle SoyaCincau se na totéž zeptal už o měsíc dřív vývojář CyanogenModu Koushik Dutta a Tim Bray, který u Googlu dělal zastánce vývojářů pro Android, mu odpověděl, že s fotografií to nejde. Google přitom sám upozorňoval, že odemykání obličejem je méně bezpečné než gesto, PIN nebo heslo a že telefon může otevřít někdo podobný.

Ta výhrada u Googlu zůstala dodnes. V nápovědě k Pixelu se píše, že Face Unlock může být méně bezpečný než silný PIN, že telefon odemkne jednovaječný sourozenec a že ho někdo cizí může přiložit majiteli k obličeji.

Fotka na displeji je dnes položka ve zkušebním protokolu

Rozdíl proti roku 2011 je v tom, že se ta možnost přestala odhadovat a začala měřit. Android 9 zavedl v pravidlech kompatibility míru, jak často se biometrika nechá oklamat podvrhem, a k ní hranici 7 %. Výrobce, který ji překročí, musí uživateli výslovně sdělit, že je ten způsob odemykání méně bezpečný než silný PIN, gesto nebo heslo, a vyjmenovat rizika. Na čem ta míra dnes stojí a jak podle ní systém rozděluje biometriku do tří tříd, rozebírá samostatný článek o čtečkách otisků.

Zajímavější je, čím se ta míra u obličeje zjišťuje. Metodika Android Open Source Projectu vyjmenovává nástroje útoku, které do zkoušky patří: tištěné fotografie, fotografie na monitoru nebo na displeji telefonu, videa na displeji a masky z 3D tiskárny. Prostřední položka je přesně to, co v Jakartě podrželi před Galaxy Nexem.

Ke každému nástroji navíc metodika předepisuje kalibrační fázi, ve které se hledá nejúčinnější podoba útoku, a rovnou radí, co zkusit: tištěnou fotografii mírně prohnout u tváří, aby napodobila hloubku, měnit osvětlení, ušpinit objektiv, otáčet telefon mezi výškou a šířkou. Měřit se má až tou nejúčinnější variantou, protože jinak by číslo vyšlo lépe, než jaká je skutečnost.

Metodika k tomu ještě žádá, aby se nastavení vyzkoušelo na lidech různého pohlaví, věku a původu – podle ní se u soustav postavených na strojovém učení právě tam často ukáže, že části světové populace slouží podstatně hůř.

Trusted face zmizel, odemykání obličejem zůstalo

Původní funkce se do dnešní podoby nedožila. V Androidu 10 označil Google za překonanou variantu odemykání obličejem provozovanou jako agenta důvěry, tedy Trusted face; ve stejné verzi tihle agenti přišli o možnost telefon odemknout a smějí už jen prodloužit dobu, po kterou zůstane odemčený ten, který odemčený je.

Odemykání obličejem tím ale neskončilo. Na Pixelech ho podle nápovědy Googlu má řada 7 a novější, a od řady 8 se jím dá kromě odemčení telefonu i potvrdit přihlášení do aplikace nebo nákup. To je ta hranice, o kterou se v roce 2011 hrálo, jen se mezitím z názoru stala měřená hodnota: obličej, který se nechá oklamat fotografií na displeji, se k platbě nedostane.

Zdroje

• Google: Unwrapping Ice Cream Sandwich on the Galaxy Nexus (18. října 2011) a přehled novinek Androidu 4.0
• SoyaCincau: Clarification on the Ice Cream Sandwich Face Unlock video (12. listopadu 2011)
• Android Open Source Project: Measure biometric unlock security a Android 9 Compatibility Definition Document (PDF)
• Google: Unlock your Pixel device with your face

Optická stabilizace obrazu je dnes v telefonu položka v tabulce parametrů, kterou nikdo nečte. V technických údajích Pixelu 10a stojí u širokoúhlého fotoaparátu jediný řádek: optická i elektronická stabilizace. Je to levnější model Googlu z letošního roku a stabilizaci má, aniž by ji kdokoli zmiňoval. Když ji telefon dostal na začátku, byla to hlavní prodejní zbraň – a její první veřejná ukázka byla podvrh.

Odraz v okně dodávky

Nokia představila Lumii 920 s Windows Phone 8 na akci v New Yorku 5. září 2012. Fotoaparát pod značkou PureView měl světelnost f/2,0 a právě optickou stabilizaci: Nokia s ní telefon prodávala jako přístroj do slabého světla. K oznámení patřilo propagační video s dvojicí cyklistů, které mělo ukázat, jak plynulý záběr z ruky vypadá.

Server The Verge si v něm všiml odrazu v okně: záběry nevznikly telefonem, ale velkou kamerou z bílé dodávky. Nokia to potvrdila a na svém blogu vydala omluvu. „Vyrobili jsme video, které simuluje to, co s optickou stabilizací budeme umět,“ napsala mluvčí Heidi Lemmetyinen v příspěvku ze 6. září 2012. „Tohle nebylo natočeno Lumií 920. Zatím ne.“ (Citace jsou přeložené z angličtiny.) K omluvě firma přidala nové video, tentokrát z prototypu s OIS proti telefonu bez ní.

Ještě téhož dne The Verge napsal, že zinscenované byly i ukázkové fotografie z druhé poloviny téhož videa – v jednom záběru je vidět profesionální osvětlení a stopy po cloně velkého objektivu. Nokia to podle serveru potvrdila také.

Co pod tím vším bylo

Sama funkce fungovala. Optická stabilizace znamená, že gyroskop měří chvění ruky a optika se posune proti němu, takže obraz na snímači stojí. Nokia proti tehdejším fotoaparátům posouvala celou sestavu optiky, ne jednu čočku uvnitř objektivu. Vyvíjela ji se Zeissem a na svém blogu uváděla, že soustava provede 500 korekcí za sekundu a dovolí fotit až při čtvrtinové expozici, tedy osmkrát delší než dosud. To jsou čísla výrobce.

Nezávisle je potvrdila recenze fotoaparátu na serveru DPReview. Ta popsala tentýž mechanismus vlastními slovy – běžný fotoaparát hýbe snímačem nebo jednou čočkou, Lumia hýbe celým modulem – a doložila ho snímky: při citlivosti ISO 200 a expozici jedné třetiny sekundy vyšla fotografie ostrá, ostrý snímek se povedl i při devítině sekundy. Redakce tehdy 920 označila za první telefon s opticky stabilizovaným fotoaparátem.

Za půl roku ji mělo HTC, Apple po osmi letech stabilizoval snímač

HTC uvedlo optickou stabilizaci do svého HTC One 19. února 2013, tedy necelého půl roku po Nokii. V tiskové zprávě ji firma zmiňuje jednou větou a hlavně kvůli videu: víceosá optická stabilizace zadního fotoaparátu má podle ní udržet záběr klidný i za chůze. Hlavním argumentem pro fotoaparát HTC byly velké obrazové body pod značkou UltraPixel, stabilizace šla vedle nich jako doplněk.

Apple k té samé úloze přistoupil obráceně. Místo optiky posouvá snímač – v tiskové zprávě k iPhonu 13 ze 14. září 2021 uvádí, že tuhle stabilizaci posunem snímače zavedl u iPhonu 12 Pro Max a s třináctkou ji dostal i základní model a menší mini. Tvrdil tehdy, že ji žádný jiný telefon nemá.

Z prodejní zbraně řádek v tabulce

Cesta od Lumie k dnešku je hlavně cesta dolů v ceníku. Optická stabilizace se během deseti let přesunula z vlajkové lodi, kolem které se stavěla celá kampaň, do modelů, které se prodávají jako rozumný nákup. U Pixelu 10a ji má hlavní širokoúhlý fotoaparát, ultraširokoúhlý ne – a Google to nikde nezdůrazňuje, prostě to stojí v technických údajích mezi ohniskovými vzdálenostmi.

Zbylo po tom příběhu i něco méně příjemného. Ukázka funkce, kterou telefon opravdu uměl, se natáčela cizí technikou, protože hotový přístroj v tu chvíli nebyl k dispozici. Nokia se omluvila druhý den a funkci pak předvedla znovu, tentokrát z prototypu. Nokia tehdy měla hotovou funkci dřív než telefon, ze kterého se dala ukázat. Stabilizace to přežila: dnes se nedostane ani do reklamy, jen do tabulky parametrů.

Zdroje

• Nokia Conversations: An apology is due (6. září 2012, archivovaná verze)
• The Verge: Nokia's new Lumia 920 and Lumia 820 with Windows Phone 8
• DPReview: Nokia Lumia 920 Camera Review
• Microsoft Devices Blog: How Nokia Lumia Optical Image Stabilisation is revolutionising imaging
• HTC: Introducing the new HTC One (19. února 2013)
• Apple: Apple introduces iPhone 13 and iPhone 13 mini (14. září 2021)
• Google: Pixel phone hardware tech specs

Pod displejem prvních telefonů s Androidem seděla malá kulička. Otáčením se po obrazovce posouval kurzor, stiskem se potvrzovalo. HTC pro ni mělo v tabulce parametrů vlastní řádek: u HTC Magicu i u HTC Hera stojí v položce Device Control totéž slovní spojení, „Trackball with Enter button“.

Zvláštní na tom je, že oba ty telefony měly dotykový displej. Podle týchž tabulek 3,2 palce a rozlišení 320 × 480 bodů, tedy na tehdejší poměry slušný. Kulička nebyla náhrada za dotek. Byla něco navíc.

Pravidla Androidu ji nikdy nežádala

K čemu byla, se dá vyčíst z pravidel, kterými Google určuje, co musí telefon splňovat, aby se dal považovat za kompatibilní s Androidem. Dokument se jmenuje Compatibility Definition Document a vydává se ke každé verzi systému.

Ve verzi pro Android 1.6 z roku 2009 má oddíl o netykovém ovládání jedinou podstatnou větu: zařízení smí trackball, směrový kříž nebo kolečko vynechat, jen musí soustavě správně ohlásit, co má. Kulička tedy nikdy povinná nebyla a HTC ji dávalo do telefonů z vlastního rozhodnutí.

O rok později se v pravidlech pro Android 2.3 objevila v témž oddíle podmínka navíc. Zařízení bez netykového ovládání musí nabídnout rozumný náhradní způsob, jak vybírat a upravovat text, a to takový, který se snese se soustavou softwarových klávesnic. Nic dalšího se tam nedoplňuje, ani listování stránkou, ani procházení odkazů.

Jsou to dvě sdělení v jedné větě. První pojmenovává, co po kuličce zbyde jako problém: umístit kurzor mezi dvě konkrétní písmena, když prst zakryje víc znaků najednou. Druhé říká, kde má náhrada bydlet – v klávesnici.

Pak řádek Device Control z tabulek zmizel

Jak dlouho kulička u HTC vydržela, se z webu výrobce vyčíst nedá. V roce 2010 HTC produktové stránky přestavělo a řádek Device Control z tabulek zmizel; v archivních specifikacích HTC Desire, HTC Legend ani Desire Z už o ovládacím prvku pod displejem nestojí nic. Poslední veřejný doklad od výrobce samotného jsou tedy tabulky Magicu a Hera z roku 2009. Co bylo dál s ukazatelem jako součástkou, popisuje samostatný článek o optickém trackballu.

Náhrada se nastěhovala do klávesnice

Že to Google nenechal jen na výrobcích, stojí v pravidlech pro Android 4.0: k témuž požadavku je tam připsáno, že vhodný způsob výběru textu pro zařízení bez netykového ovládání je součástí samotného otevřeného Androidu. Výrobce tedy nemusel vymýšlet nic vlastního.

Dnes ta náhrada vypadá u obou velkých systémů podobně a Apple pro ni má v příručce k iPhonu jméno z téže rodiny. Oddíl se jmenuje „Turn the onscreen keyboard into a trackpad“, tedy proměňte klávesnici na trackpad, a postup je popsaný na tři kroky. Podržíte mezerník, dokud klávesnice nezesvětlá do šeda. Tažením prstu po klávesnici pak posouváte kurzor. Když přiložíte druhý prst, začne se text vybírat.

Kulička se nevrátila jako kulička, ale jako plocha pod palcem. Rozdíl je v tom, že se objeví jen tehdy, když je potřeba, a zbytek času je z ní zase mezerník.

Z telefonu tedy nezmizela úloha, jen součástka. Trefit se kurzorem mezi dvě písmena je pořád tentýž problém jako v roce 2009 a řeší se pořád zvláštním režimem, jen ho místo pohyblivé kuličky spouští podržení klávesy.

Zdroje

• HTC: specifikace HTC Magic a HTC Hero v archivu webu htc.com
• Google: Android 1.6 CDD, Android 2.3 CDD a Android 4.0 CDD
• Apple: Type with the onscreen keyboard on iPhone

O tom, jak telefon vyfotí západ slunce, dnes nerozhoduje objektiv ani snímač, ale výpočet. Ze surových dat skládá výslednou fotku křemík, a čím je ho na to víc, tím lépe snímek dopadne. HTC na to vsadilo brzy a udělalo z toho hlavní argument celé nové řady.

Co HTC ohlásilo v Barceloně

Na veletrhu Mobile World Congress 26. února 2012 ukázalo HTC tři telefony najednou: One X, One S a One V. Všechny běžely na Androidu 4.0 s nadstavbou Sense 4 a všechny sdílely balík funkcí fotoaparátu, kterému firma říkala ImageSense. V tiskové zprávě k té trojici stojí věta, která tehdy z úst výrobce telefonů zaznívala málokdy: HTC vylepšilo objektiv, snímač i software, a k tomu do telefonu zabudovalo nový vlastní čip HTC ImageChip.

Co od něj firma slibovala, popisuje tatáž zpráva: nejrychlejší pořizování snímků, jaké kdy měla, nejlepší kvalitu obrazu za nepříznivých podmínek a tlačítka na fotku a na video vedle sebe, takže se mezi nimi nemuselo přepínat. One X k tomu měl displej o úhlopříčce 4,7 palce s rozlišením 720p, čtyřjádrovou Nvidii Tegra 3 a osmimegapixelový fotoaparát; v zemích s LTE se prodával s dvoujádrovým Snapdragonem S4.

Proč měl telefon na jednu fotku dva procesory

Signálový procesor obrazu, zkratkou ISP, je jednotka, která z hodnot nasbíraných snímačem udělá obrázek: srovná barvy, potlačí šum, doostří. Bývá součástí hlavního čipu a dodává ji ten, kdo hlavní čip vyrábí. Podle pozdějšího ohlédnutí serveru GSMArena dalo HTC svůj ImageChip mimo něj, tedy jako hardware navíc, který si výrobce telefonu pořídil sám.

Nebylo v tom samo. Na témž veletrhu ukázala Nokia model 808 PureView, který měl podle GSMArena také samostatný čip na zpracování obrazu, a oba přístroje si z Barcelony odvezly ocenění. Rozdíl je v tom, co si z toho kdo pamatuje: dnes se jako fotomobil roku 2012 připomíná Nokia.

Jak to dopadlo

GSMArena shrnuje výsledek bez příkras: fotoaparát One X nepatřil mezi nejlepší osmimegapixelové fotoaparáty své doby. Vlastní čip tedy převahu, kterou HTC ohlašovalo, nepřinesl.

Poznat je to i na tom, jak firma mluvila o rok později. V tiskové zprávě k novému HTC One z 19. února 2013 jméno ImageChip nepadne ani jednou. HTC v ní staví na snímači, ne na výpočtu: mluví o bodech UltraPixel, které mají nasbírat o 300 % víc světla než tehdy obvyklé snímače, a o světelnosti objektivu f/2,0.

Vlastní čip na fotky se vrátil o pět let později

Google oznámil 17. října 2017 Pixel Visual Core a označil ho za svůj první vlastní koprocesor pro spotřební výrobky. Byl v každém Pixelu 2, jenže zprvu vypnutý; zapnula ho až pozdější aktualizace, aby přes něj mohly fotit i cizí aplikace.

Čísla, která Google k čipu uvedl, ukazují, kam se za pět let od HTC posunulo zadání. Jádrem byla jednotka IPU s osmi jádry po 512 aritmeticko-logických jednotkách a výkonem přes tři biliony operací za sekundu. Skládání snímků HDR+ na ní podle Googlu běželo pětkrát rychleji a spotřebovalo méně než desetinu energie než na hlavním procesoru telefonu. HTC v roce 2012 řešilo rychlost závěrky, Google o pět let později to, aby telefon zvládl spojit hromadu snímků do jednoho, aniž vybije baterii.

Dnes je ta jednotka zpátky uvnitř hlavního čipu

Samostatný křemík vydržel u Pixelů jen pár generací. Od čipu Tensor z října 2021 si Google navrhuje rovnou celý procesor telefonu a obraz je jen jedna z oblastí, které v něm mají vlastní hardware. U Tensoru G5 z 20. srpna 2025 firma vypíchla úplně nový ISP přímo v čipu, s desetibitovým videem a odstraněním rozmazání pohybem.

Oddělený čip na fotky tedy zmizel podruhé, ale pokaždé z jiného důvodu: HTC ho opustilo, protože se neprosadil, Google proto, že si mezitím pořídil celý procesor. Myšlenka sama vyhrála – jen se schovala dovnitř.

Zbylo po tom pravidlo, které v roce 2012 ještě nebylo samozřejmé: kdo chce mít fotoaparát v telefonu jiný než konkurence, potřebuje k tomu vlastní křemík, ne jen jiný snímač. HTC si z prvního pokusu odneslo hlavně poznání, že samotný čip navíc lepší fotku neudělá.

Zdroje: tisková zpráva HTC k řadě One z 26. února 2012, tisková zpráva HTC k novému HTC One z 19. února 2013, ohlédnutí GSMArena za HTC One X, oznámení Pixel Visual Core a popis čipu Tensor G5.

Když dnes někdo na telefonu odemkne displej a bez ptaní dostane seznam článků, které ho možná zajímají, je za tím skoro vždy Google. Nápad ale není jeho. Před třinácti lety ho na svůj vlajkový telefon nasadilo HTC a zaplatilo za něj něčím, co Google platit nemusí.

Domovská obrazovka jako jeden proud

HTC představilo telefon One 19. února 2013 současně v Londýně a New Yorku. Vedle hliníkového těla a fotoaparátu s velkými body ohlásilo tři novinky nadstavby Sense a jednou z nich byl BlinkFeed. Tisková zpráva ho popsala jako proměnu domovské obrazovky v jediný živý proud osobně důležitých informací, tedy příspěvků ze sociálních sítí, zpráv a fotek pohromadě, aby uživatel nemusel chodit do jednotlivých aplikací.

Nešlo o widget, který si majitel telefonu přidá, ani o obrazovku vlevo od plochy. BlinkFeed byl rovnou tou první obrazovkou, kterou telefon po odemčení ukázal. Aby na ní bylo co číst, podepsalo HTC vydavatele: zpráva mluví o víc než 1 400 mediálních zdrojích a víc než 10 000 článcích denně, mezi partnery jmenuje ESPN, MTV, Vice Media, Reuters nebo tehdejší mediální skupinu AOL. Zabrat první obrazovku byl tehdy pokus víc firem: o necelé dva měsíce později přišel Facebook s nadstavbou Home a telefonem HTC First.

Recenzenti si ho odsunuli

V dobových testech BlinkFeed nepropadl ani neuspěl, spíš uhnul stranou. Recenzent serveru The Verge napsal 8. dubna 2013, že první, co s telefonem udělal, bylo nastavit si jako výchozí běžnou plochu s ikonami, aby mu BlinkFeed nepřekážel. Zdůvodnil to prostě: číst si, co je nového, dává smysl, když má člověk čas nazbyt, jenže ve zbylých případech odemyká telefon kvůli konkrétní věci a proud článků je pak jen další překážka. Samotnou nadstavbu Sense 5 přitom pochválil jako nejlepší verzi, jakou HTC do té doby vydalo.

To je jádro rozdílu proti dnešku. Proud zpráv na cestě k aplikaci obtěžuje. Proud zpráv, který si člověk otevře, když sám chce, neobtěžuje nikoho.

Feed bylo potřeba naplnit smlouvami

O rok později, 25. března 2014, uvedlo HTC model One (M8) se Sense 6 a BlinkFeed v druhé tiskové zprávě dostal plynulé rolování, přizpůsobivé dlaždice, slučování článků a tweetů k témuž tématu a hlavně sadu nástrojů pro vývojáře, přes kterou si mohli partneři vkládat vlastní obsah sami. Firma u toho mluví o víc než tisícovce obsahových partnerů roztříděných na jedné stránce.

Obě čísla, 1 400 zdrojů z roku 2013 a tisícovka partnerů z roku 2014, pocházejí z tiskových zpráv téže firmy a každé počítá něco trochu jiného, takže se proti sobě postavit nedají. Společné mají to podstatné: každou položku v tom seznamu musel někdo domluvit. Výrobce telefonů se kvůli jedné obrazovce musel chovat jako mediální dům.

Dnes to obstará vyhledávač

Google spustil vlastní proud článků v roce 2017 a 24. září 2018 mu dal jméno Discover. V oznámení tehdy uvedl, že proud používá víc než 800 milionů lidí měsíčně, a přidal k němu záhlaví vysvětlující, proč se článek ukázal, tlačítko pro odběr tématu a starší texty, které jsou nové jen pro čtenáře. Odhad, jak hluboko je čtenář v tématu, si bere ze své znalostní databáze.

Žádný seznam podepsaných vydavatelů u toho Google neohlásil. Opřel se o index celého webu, který už měl, a články si z něj vybírá sám. Discover se dnes otevírá v aplikaci Google a na mobilní úvodní stránce google.com, kde ho jde v nastavení vypnout přepínačem Show Discover on home page, tedy „zobrazovat Discover na domovské stránce“.

Nápad z roku 2013 tedy nezanikl, jen se přestěhoval z telefonu do vyhledávače. HTC ho muselo domlouvat po kusech s vydavateli a nést ho na první obrazovce, kde překážel. Google měl obsah k dispozici předem a nechal čtenáře, ať si pro něj přijde sám.

Zdroje

• HTC: Introducing the new HTC One, a new perspective on smartphones (19. února 2013)
• HTC: The best just got better, introducing the HTC One (M8) (25. března 2014)
• The Verge: HTC One for AT&T review (8. dubna 2013)
• Google: Discover new information and inspiration with Search, no query required (24. září 2018)
• Google Search Help: Turn off Discover

Mezi novinkami, které Google ukázal 12. srpna 2026 spolu s telefony Pixel 11, je i nový režim fotoaparátu Magic Capture; vlastní popis k němu firma vydala o den později. Zjednodušeně řečeno smazává hranici mezi fotkou a videem: uživatel natáčí a přístroj z natočeného sám vybírá jednotlivé snímky, které stojí za uložení.

Jeden stisk spouště nahradilo natáčení

Magic Capture je nová položka v posuvníku režimů vedle fotky a videa. Po stisku spouště telefon začne natáčet a zároveň sám ukládá fotky; spoušť u toho běží barevnou animací, aby bylo poznat, že automatický sběr pracuje. Vedle ní zůstává tlačítko na ruční snímek a tlačítko Stop, kterým se natáčení ukončí. Popisuje to nápověda aplikace Pixel Camera.

Google k tomu na blogu píše, že během jednoho takového natáčení posoudí telefon skoro 400 snímků daného okamžiku a hledá v nich úsměv, opravdový smích nebo akční záběr. Kdo si to zapne, dostane k tomu i drobné úpravy: ořez, srovnání a odstranění rozmazání.

Jak dlouhé natáčení je to běžné, oznámení neuvádí. Když se ale vezme snímková frekvence 30 snímků za sekundu, kterou server PetaPixel uvádí jako výchozí u videa v Pixelu, vyjde ze skoro 400 snímků zhruba třináct sekund. Je to vlastní přepočet z těchhle dvou čísel; jestli Magic Capture posuzuje snímky právě tímhle tempem, Google nepíše.

Kolik fotek z toho v testu vypadlo

Server The Verge popsal Magic Capture jako kříženec fotky a videa a dodal, že mu z asi patnáctisekundového natáčení vypadl jeden krátký klip a jedna fotka. Režim je podle něj myšlený spíš na delší záběry, třeba na dětskou oslavu.

Server PetaPixel dostal z deseti až patnáctisekundových záběrů jednu až dvě fotky, s tím, že delší nebo živější scéna jich má dát víc. Snímky mají podle něj plných 12 megapixelů, kolik jich má vzniknout, se ale nastavit nedá; ručně si jde vybrat další políčka z videa dodatečně.

Ze stejného testu pochází i údaj, který Googlu nenahrává: video zůstává v Magic Capture na 1080p a je znatelně hůř stabilizované než v běžném režimu videa, i když autor telefon držel klidně. Nápověda k tomu přidává, že bez volného místa v telefonu sběr hladce neproběhne.

Předchůdce z roku 2018 měl okno tři sekundy

Podobnou věc zkoušel Google už u Pixelu 3. Funkce Top Shot, kterou 20. prosince 2018 popsali inženýři Li Zhang a Wei Hong na výzkumném blogu firmy, byla ve fotoaparátu zapnutá sama. Při stisku spouště uložila až 90 snímků z 1,5 sekundy před stiskem a 1,5 sekundy po něm, vybrala z nich nejvýš dvě alternativy a uložila je ve vysokém rozlišení vedle původní fotky. Zpracoval je čip Pixel Visual Core jako HDR+ a uložily se do souboru s pohyblivou fotkou.

Rozdíl proti Magic Capture je v tom, kdo určuje délku. U Top Shotu ji dával pevný interval kolem spouště, u Magic Capture ji řídí uživatel tím, kdy stiskne Stop. Práce telefonu tím vzrostla ze zhruba 90 posuzovaných snímků na skoro 400.

Ukládat ke snímku kus videa přitom není nápad z letoška ani od Googlu. HTC to zkoušelo už v roce 2013 u modelu One, jen s pevnými třemi sekundami a bez výběru, který by za člověka udělal telefon.

Které telefony režim dostanou

Nápověda uvádí Magic Capture u Pixelu 11, 11 Pro, 11 Pro XL a 11 Pro Fold. Spojení s funkcí Video Boost, která video zvedne na 4K a 10bitové HDR, je jen u trojice Pro a musí se zapnout před každým použitím. Telefony jsou v předprodeji a do obchodů jdou 20. srpna 2026; podle oznámení Googlu začíná Pixel 11 Pro na 1 099 dolarech, Pro XL na 1 299 a Pro Fold na 1 899.

Spoušť tím přestává být okamžikem a stává se začátkem a koncem úseku. Kolik použitelných fotek z takového úseku vypadne, je jediné číslo, které Google zatím neuvádí, a přesně o něm rozhodne, jestli si režim majitelé telefonů oblíbí, nebo se vrátí k jednomu stisku.

Google 12. srpna 2026 zapnul v Quick Share sdílení, které se spouští přiložením dvou telefonů k sobě. Podle oznámení na firemním blogu se funkce začala rozdávat Pixelům od šestky výš, v nejbližší době má přijít na skládací Galaxy Z Fold8 Ultra, Fold8 a Flip8 a do konce roku na další telefony s Androidem.

Pro Android to není nový nápad, ale návrat. Sdílení přiložením dvou telefonů měl systém už v roce 2011 pod jménem Android Beam a v roce 2019 ho Google sám odepsal.

Telefony se překrývají vršky, ne zády

Nápověda Androidu popisuje pohyb přesně. Oba telefony musí být odemčené, displejem nahoru, a jejich horní části se překryjí. Držet u sebe se mají tak dlouho, dokud se displeje nerozsvítí; oddálení přenos zruší.

U vizitky jde o výměnu na obě strany naráz. Odesílatel si vybere, která pole z kontaktní karty pustí ven, a může se také omezit na to, že cizí vizitku jen přijme. Přijatý kontakt se pak buď uloží do Kontaktů, nebo ne. Fotky, videa, odkazy a polohu posílá týž pohyb, jen se před ním otevře nabídka sdílení. Přijaté soubory končí ve složce Quick Share v Downloads.

Podmínek je víc, než se z oznámení zdá. Telefon musí být Pixel 6 nebo novější s Androidem 17 a vyšším a musí mít zapnuté NFC – nápověda ho jmenuje mezi kroky, které se mají projít, když se přenos nedaří, spolu s radou sundat tlusté pouzdro a zkusit telefony zády k sobě. V pracovním profilu funkce není. Zapnutá je ve výchozím stavu, s výjimkou zařízení se spravovaným účtem, a vypíná se v Nastavení, položka Google a Quick Share.

Co uměl Android Beam

Android Beam přišel s Androidem 4.0 na podzim 2011. Přehled novinek té verze ho popisuje jako způsob, jak jedním dotykem sdílet to, co má člověk zrovna na obrazovce: žádná nabídka, žádná aplikace, kterou je nutné spustit, žádné párování. U aplikací se přitom nepřenášela aplikace, ale odkaz na její stránku v Google Play, kterou obchod na druhém telefonu rovnou otevřel. V dokumentaci pro vývojáře vystupuje pod technickým jménem NDEF Push.

Konec přišel s Androidem 10 v roce 2019. Soupis změn chování u něj uvádí, že Android Beam oficiálně označuje za zastaralý spolu s několika souvisejícími rozhraními pro NFC. Výrobcům telefonů zůstal k dispozici pro toho, kdo ho chtěl dál používat, ale vývoj skončil. Ostatní práce s NFC, tedy čtení štítků a placení, běžely dál.

Referenční příručka je stručnější a tvrdší: u rozhraní, přes která Beam posílal data, stojí, že jsou zastaralá od úrovně API 29 a že funkce je odstraněná – sdílení souborů prý může běžet přes jinou technologii, třeba Bluetooth.

Rozdíl je v tom, co po přiložení následuje

Obě funkce mají stejný začátek: telefony se k sobě přiblíží a NFC ohlásí, že vedle sebe stojí konkrétní protějšek. Dál se ale rozcházejí. Beam byl samostatná cesta, jak dostat data z telefonu do telefonu, a když ho Google odepsal, nezbylo po něm nic. Přiložení v Quick Share je jen nový způsob, jak vybrat protějšek ve službě, která existuje bez něj a funguje dál.

Quick Share sám je totiž mnohem širší. Podle nápovědy běží na Androidu 6 a novějším, na Chromebocích a na vybraných počítačích s Windows a dřív se jmenoval Nearby Share. Přiložení telefonů z něj má zatím jen hrstka zařízení, zbytek dál vybírá protějšek ze seznamu nebo přes QR kód.

Tím se mění i cena za nezdar. Beam byl jediná cesta, takže když se gesto nepovedlo nebo ho druhý telefon neuměl, sdílení skončilo. Když nevyjde přiložení v Quick Share, protějšek se vybere ze seznamu a soubor dojde stejně, jen o pár klepnutí dráž.

Zdroje

• Google: Sharing between Pixel devices is now just a tap away (12. 8. 2026)
• Nápověda Androidu: Tap to share content with others
• Nápověda Androidu: Use Quick Share on your Android device
• Android 4.0 Platform Highlights
• Android 10: Behavior changes, all apps
• Referenční dokumentace: NfcAdapter

Přední kamera v dnešním telefonu nemá jednu úlohu, má jich deset. Apple u iPhonu 17 uvádí 18megapixelovou kameru Center Stage se clonou ƒ/1,9 a automatickým zaostřováním, portrétní režim, centrování záběru při videohovoru a k tomu Face ID, které podle téže stránky technických údajů běží na TrueDepth technologii uvnitř právě téhle kamery.

Na HTC Universalu z roku 2005 byla přední kamera na jedinou věc a výrobce to napsal přímo na tělo telefonu. Vedle objektivu tam stojí nápis VIDEO CAM.

Kamera, která uměla jen jednu věc

HTC Universal byl stroj, který se prodával pod značkami operátorů: O2 jako Xda Exec, Orange jako SPV M5000, T-Mobile jako MDA, Vodafone jako VPA IV. V zápisu z uvedení O2 z 13. září 2005 stojí, že telefon má 1,3megapixelový fotoaparát s bleskem a k tomu druhou kameru CIF pro videohovory.

CIF není značka ani výbava, je to obrazový formát z videokonferenčních norem: 352 × 288 bodů pro jasovou složku, jak ho pro kodek H.263 popisuje RFC 2190. Po vynásobení je to 101 376 obrazových bodů, tedy asi stoosmdesátkrát méně než osmnáct megapixelů z iPhonu 17. Rozlišení obou kamer je ze zdrojů, součin i podíl jsou náš výpočet.

Prameny se v drobnostech rozcházejí. Databáze GSMArena vede dnes přední kameru Universalu jako VGA, tedy 640 × 480; dobový zápis z uvedení O2 mluví o CIF. A když The Register 21. září 2005 popisoval tentýž stroj v úpravě Orange, uvedl úhlopříčku 3,8 palce a 32 MB paměti RAM, kdežto O2 u své verze 3,6 palce a 64 MB. Úhlopříčku 3,6 palce a 64 MB RAM potvrzuje i GSMArena, takže čísla z Registeru zůstávají osamocená.

Zbytek parametrů byl na svou dobu vyšperkovaný a na dnešek nepřenosný: 285 gramů, 25 milimetrů tloušťky, displej 640 × 480 na 3,6 palce, 62klávesová QWERTY klávesnice pod otočným panelem. O2 telefon nabízelo od 399,99 libry k tarifu.

Videohovor nebyl aplikace, ale vlastní norma

Dnešní videohovor je aplikace, která posílá data po internetu. Videohovor, kvůli kterému ta druhá kamera na telefonu byla, fungoval jinak: vytáčel se jako obyčejné volání a šel po okruhu, tedy po spojení vyhrazeném na celou dobu hovoru.

Popisuje ho norma 3G-324M. Ve specifikaci 3GPP TS 26.110 stojí, že terminály 3G-324M přenášejí obraz, zvuk nebo data v reálném čase v libovolné kombinaci „over 3GPP circuit-switched, radio networks“, tedy po okruhově spojovaných rádiových sítích 3GPP (překlad náš). Podrobnosti dodává 3GPP TS 26.111, který nese podtitul „Modifications to H.324“ – je to tedy úprava starší videokonferenční normy ITU-T pro mobilní sítě, ne nový vynález.

Ta specifikace říká i to, co telefon musel umět. Povinný byl zvukový kodek AMR a obrazový kodek H.263; MPEG-4 Visual a H.264 zůstaly volitelné. Minimum, které terminál musel zvládnout na rozhraní k síti, jsou 32 kbit/s. Zvuk a režie multiplexu si z toho ještě ukrojí, takže na obraz zbývá jen část. Kamera v rozlišení CIF do takové linky sedí; že by ji výrobce volil právě kvůli šířce pásma, ale žádný z dohledaných zdrojů neříká.

Síť, na které to jelo, v Česku zhasla

Okruhový videohovor byl svázaný s třetí generací sítí. Ve zprávě Českého telekomunikačního úřadu o vývoji trhu elektronických komunikací za rok 2022 stojí, že k 30. 11. 2021 došlo v ČR k definitivnímu vypnutí sítí 3. generace UMTS, když její provoz ukončil jako poslední tuzemský operátor T-Mobile Czech Republic a.s. S okruhy zmizela i služba, která na nich stála. Není to v dějinách telefonů ojedinělé: stejně dopadla i síť WiMAX, kterou Sprint stavěl pro HTC Evo 4G.

Pásma po ní se nezahodila. ČTÚ je postupně převádí na novější technologie a otevírá i pásma, která dřív pro telefony nebyla – třeba pásmo 26 GHz pro 5G, které zase neumí většina telefonů v české nabídce.

Kamera zůstala a našla si jinou práci

Zvláštní na tom je, že zmizela služba, a ne součástka. Přední kamera se z telefonů nikdy nevytratila; naopak zbytněla natolik, že kvůli ní výrobci dodnes nechávají v displeji díru. Průstřel pro čočku zůstal i konceptu Tecna s nulovým rámečkem, který jinak rámečky odbourává.

Práci dostala kamera jinou a víc: selfie, odemykání obličejem, videohovory v aplikacích po internetu, snímání pro obrazové efekty. Rozdíl proti roku 2005 není v tom, že by přední kamera zestárla – je v tom, že na Universalu měla přesně jeden účel a dal se napsat na tělo telefonu čtyřmi písmeny. Dneska by se na štítek nevešel.

Zdroje

• Digital-Lifestyles: O2 Xda Exec Mobile PDA With 3G Launched, 13. září 2005
• The Register: Orange launches SPV M5000 3G smart phone, 21. září 2005
• GSMArena: O2 XDA Exec, full phone specifications
• 3GPP TS 26.110: Codec for circuit switched multimedia telephony service; general description
• 3GPP TS 26.111: Modifications to H.324
• RFC 2190: RTP Payload Format for H.263 Video Streams
• ČTÚ: Zpráva o vývoji trhu elektronických komunikací se zaměřením na rok 2022 (PDF)
• Apple: iPhone 17 – technické specifikace

Google ukázal 12. srpna 2026 na akci Made by Google svůj vůbec první přívěsek na hledání věcí. Pixel Tag je destička z nerezové oceli s tlačítkem, reproduktorem a vyměnitelnou baterií. Stojí 29 dolarů, balení po čtyřech kusech 99 a do prodeje se dostane 11. listopadu.

Co nový přívěsek umí

Přívěsek se páruje přes Fast Pair, tedy přiložením k telefonu, a přihlásí se do aplikace Find Hub. Odtud ho jde nechat pípnout, sdílet až s deseti lidmi a nechat si hlásit, že člověk odchází a věc zůstává na místě. Tlačítko funguje i obráceně: stisknutím rozezvoní spárovaný telefon. Google uvádí odolnost IP67 a výdrž baterie až rok.

Zajímavější než tyhle údaje je drobné písmo pod nimi. Poznámka pod čarou k výdrži říká, že se měřilo s předsériovými kusy spárovanými s telefonem Pixel 10 Pro XL. Přesné navádění, kdy telefon ukazuje směr a vzdálenost, si podle další poznámky žádá ultraširokopásmové rádio, které levnější telefony nemají. A poznámka, která visí hned u základních funkcí, mluví o Androidu 9 a novějším a k tomu o Bluetooth 6.0, což je kombinace, kterou žádný telefon z doby Androidu 9 nesplní: měření vzdálenosti přes Channel Sounding přidal Bluetooth SIG až do verze Core 6.0 a sám u něj jmenuje sítě na hledání věcí jako jedno z využití. Vlastní text článku přitom u sdílení mluví jen o Androidu 9 a novějším.

HTC Fetch, rok 2013

Přívěsek na klíče, který si rozumí s telefonem, není nový nápad. HTC ukázalo Fetch na londýnské akci 30. srpna 2013, tedy třináct let před Googlem; podobně dopadlo i mačkání boků telefonu, které HTC uvedlo první. Byla to čtvercová destička 29,35 krát 29,35 milimetru a 9,3 milimetru silná, s knoflíkovou baterií CR2032 na šest měsíců provozu a Bluetooth 4.0.

Uměla čtyři věci. Stisknutím tlačítka rozezvonila spárovaný telefon. Pípla, když se od telefonu vzdálila. Sloužila jako dálková spoušť fotoaparátu. A do mapy zapisovala poslední místo, kde byly telefon a přívěsek pohromadě, takže když člověk ztratil obojí najednou, měl aspoň odkud začít. Dosah výrobce uváděl do patnácti metrů a sám k němu psal, že se mění podle prostředí; server The Verge tehdy dodal, že uvnitř budov to bude výrazně méně. Cenu HTC v Londýně neřeklo, britský prodejce Clove ale v té chvíli bral předobjednávky za 24,99 libry bez daně.

Stránka toho přívěsku je na webu HTC dodnes, i s tabulkou rozměrů a tlačítkem Přidat do košíku.

Rozdíl není v krabičce

Když se obě destičky položí vedle sebe, seznam součástek se skoro nezmění: tlačítko, piezoreproduktor, knoflíková baterie, Bluetooth. Změnilo se, co je za nimi. Fetch dosáhl přesně tam, kam dosáhlo rádio jeho vlastního telefonu, a za tou hranicí zbyla jen vzpomínka na poslední společné místo. Pixel Tag si půjčuje uši cizích telefonů: Google mluví o síti přes miliardu zařízení s Androidem, která polohu předávají zašifrovanou od konce ke konci, takže ji cestou nepřečte ani prostředník.

Otočil se tím i smysl celé věci. HTC prodávalo Fetch jako pojistku proti ztrátě telefonu, což byl v roce 2013 ten dražší z obou předmětů. Pixel Tag se prodává obráceně, jako pojistka proti ztrátě kufru a klíčů, a hledání telefonu z něj zbylo jako vedlejší funkce toho samého tlačítka.

Cizí přívěsek v kapse

Se sítí přišla starost, kterou v roce 2013 nikdo řešit nemusel. Přívěsek, který dokáže hlásit polohu odkudkoli, jde přihodit do cizí kabelky. Telefon proto dnes upozorní, že se s ním pohybuje neznámý přívěsek, a poradí, jak ho rozeznít a co dělat dál.

Pravidla, podle kterých to funguje napříč výrobci, sepsali společně lidé z Applu a Googlu jako návrh Detecting Unwanted Location Trackers pro IETF. Naposledy byl doplněn 20. prosince 2023, další verze nepřišla a 22. června 2024 vypršel; RFC z něj nikdy nebylo. Obě platformy podle něj přesto postupují, jen bez razítka standardizační organizace.

Co si z toho vzít

Třináct let mezi oběma přívěsky se nepodepsalo na tom, co člověk drží v ruce, ale na tom, kolik cizích telefonů mu pomáhá hledat. Tuhle část si nešlo koupit ani vyrobit, dala se jen postupně nasbírat, a přesně to je důvod, proč Fetch zůstal doplňkem jednoho výrobce telefonů, kdežto Pixel Tag míří na cokoli, co se dá ztratit.

Zdroje

• Keep tabs on your valuables with Google Pixel Tag, blog Googlu, 12. srpna 2026
• HTC Fetch Specs and Reviews, htc.com
• HTC's Mini+ and Fetch are this year's strangest smartphone accessories, The Verge, 30. srpna 2013
• draft-detecting-unwanted-location-trackers-01, IETF Datatracker
• Bluetooth Core 6.0 feature overview, Bluetooth SIG, revize 15. ledna 2025

Telefon, který se dá obsloužit jednou rukou, byl v roce 2008 věc rozměrů, ne nastavení. HTC ukázalo Touch Diamond 6. května 2008 v Londýně a v jeho vlastním přehledu parametrů stojí 102 × 51 × 11,35 mm a 110 g s baterií. Šířka 51 mm nebyla náhoda: firma telefon stavěla na ovládání palcem.

Palec jako zadání

Záměr popsal v den uvedení deníku The Guardian tehdejší šéf inovací HTC Horace Luke slovem thumbability, tedy zhruba ovladatelnost palcem. iPhone se podle článku pořádně neovládá jinak než oběma rukama, kdežto menší Diamond měl stačit jedné. Luke k tomu řekl, že chtěl telefon, se kterým člověk jde po ulici a zároveň se dostane na internet. Týž článek uvádí, že telefon dostali do nabídky Orange, 3, O2 i Vodafone, a že v balení byl kromě dotykového ovládání ještě stylus na poznámky a rozpoznávání znaků.

Zbytek parametrů byl na svou dobu obvyklý: displej 2,8 palce s rozlišením VGA, tedy 640 × 480 bodů, Windows Mobile 6.1 Professional, Qualcomm MSM7201A na 528 MHz, 256 MB paměti ROM, 192 MB RAM, 4 GB vnitřního úložiště a baterie 900 mAh. Prstové ovládání zajišťovala nadstavba TouchFLO 3D a pod displejem k ní přibyl dotykový kroužek, kterým se posouvalo v seznamech.

Diamond navazoval na model HTC Touch z předchozího roku, kterého se podle téhož článku prodalo přes tři miliony kusů u víc než stovky operátorů ve víc než padesáti zemích. Změna proti němu nebyla jen v přístroji: dosud se telefony HTC prodávaly pod značkami operátorů jako O2 XDA nebo SPV, kdežto Diamond měla většina operátorů v nabídce pod jménem Diamond. Marketingový ředitel John Wang k tomu řekl, že o to firma nežádala, chtěli to sami operátoři.

O dva centimetry víc

Dnešní telefon téhož postavení je jinde. iPhone 17 má podle Applu 149,6 × 71,5 × 7,95 mm a 177 g, Galaxy S26 podle Samsungu 149,6 × 71,7 × 7,2 mm a 167 g. Proti Diamondu je to 20,5 mm šířky navíc a o 57 g vyšší hmotnost; v poměru vychází dnešní šířka na 1,4násobku té z roku 2008, což je náš přepočet z čísel obou výrobců, ne údaj z jejich stránek.

Šířka jde s úhlopříčkou: 2,8 palce tehdy proti 6,3 palce u iPhonu 17. Zato byl Diamond o 3,4 mm tlustší, takže telefon za těch osmnáct let vyrostl do plochy a ztenčil se.

Z rozměru se stalo nastavení přístupnosti

Co Diamond řešil tvarem, řeší dnešní telefony tím, že obsah displeje posunou dolů. Apple to v uživatelské příručce k iPhonu jmenuje Reachability, zapíná se v Nastavení pod Zpřístupněním v oddílu Dotyk a na telefonech s Face ID se vyvolá tažením po spodní hraně obrazovky. Horní polovina obrazovky se přitom sjede k palci.

Android má totéž jako režim jedné ruky. Google ho popisuje v nápovědě k přístupnosti a upozorňuje, že část postupu platí až od Androidu 12; funguje stejně, tedy stažením horní poloviny obrazovky dolů, a dá se přidat mezi rychlá nastavení.

Obě funkce jsou vedené jako pomůcka přístupnosti, ne jako běžné ovládání. Jednou rukou se telefon obsluhuje dál, jen to už není vlastnost přístroje, ale volba v systému, kterou si uživatel musí najít.

Co za to Diamond platil

Malý telefon nebyl zadarmo. Baterie 900 mAh dávala podle údajů HTC do 270 minut hovoru přes WCDMA a systém pod prstovou nadstavbou byl pořád Windows Mobile stavěné na stylus. HTC samo šlo hned příští rok opačným směrem: HD2 dostal 4,3palcový displej a s ním rozměry, které se do jedné ruky vejdou hůř.

Zdroje: archivovaná stránka parametrů HTC Touch Diamond, The Guardian z 6. května 2008, technické údaje iPhonu 17, parametry Galaxy S26, příručka k iPhonu o funkci Reachability a nápověda Androidu k režimu jedné ruky.

Telefon ležel displejem dolů na stole a v rámečku nad obrazovkou blikala tečka. U telefonů HTC zelená znamenala čekající oznámení, oranžová nabíjení. Kdo takový přístroj měl, poznal bez sáhnutí, jestli se vyplatí ho obrátit.

Ta dioda z telefonů zmizela, a Samsung to říká na své stránce podpory rovnou: Galaxy S10, Note10 a novější notifikační diodu nemají. Důvodem je podle výrobce místo – aby se na čelo vešel displej přes celou plochu, diodu nahradil světelný okraj obrazovky. Galaxy S10 Samsung představil 20. února 2019, do prodeje šel 8. března téhož roku. Nebyla to u řady Galaxy jediná součástka, která takhle tiše vypadla; podobně z ní zmizel infraovladač mezi modely S6 a S7.

Čtyři stavy, které dioda uměla podle příručky HTC

Jak se s diodou zacházelo, je nejlíp vidět na příručce, kterou k telefonu psal výrobce. Uživatelská příručka HTC One (M8) ji uvádí jako desátý prvek na čelním panelu, hned za tlačítkem napájení, a věnuje jí vlastní oddíl se čtyřmi stavy: trvale zelená, když je telefon připojený k nabíječce nebo počítači a baterie je plná; blikající zelená, když čeká oznámení; trvale oranžová při nabíjení; blikající oranžová, když je baterie skoro prázdná.

Hned pod tím stojí návod, jak si vybrat, které aplikace smějí diodou blikat. To je na celém příběhu podstatnější než barvy. Dioda byla jediná část oznámení, kterou uživatel viděl, aniž by se telefonu dotkl, takže se u ní jako u první řešila otázka, kdo má právo ho vyrušit.

V Androidu má dioda vlastní pole od první verze

Barvy si přitom každý výrobce určil sám. Systém totiž nikdy nepředepsal, co která znamená – předepsal jen, jak se o blikání požádá. Třída Notification má pole ledARGB, ledOnMS a ledOffMS, tedy barvu a počty milisekund, po které dioda svítí a je zhasnutá. Všechna tři jsou v rozhraní od API level 1, což je úplně první vydaný Android. Ke stejné vrstvě patří příznak FLAG_SHOW_LIGHTS a konstanta DEFAULT_LIGHTS.

Dokumentace u ledARGB dodává jednu větu, ze které je celý ten hardware poznat: barvu prý přístroj co nejlíp přiblíží. Aplikace si tedy řekla o fialovou a dostala to, co dioda v tom konkrétním přístroji zvládla. U metody setLights, která k tomu přibyla v Androidu 3.0, stojí přímo, že ne všechna zařízení uposlechnou všechny hodnoty, případně jakoukoli z nich. Že se u Samsungu blikalo modře a u HTC zeleně, tedy nebyla nedůslednost jednoho z nich; systém to nechával na výrobci.

Samsung ostatně svůj vlastní seznam barev na téže stránce podpory drží dodnes, pro majitele starších modelů: modrá pulzující při zapínání a vypínání, modrá blikající u nepřečteného oznámení, červená u nabíjení, zelená u plné baterie. Zelená je v tom seznamu dvakrát – jednou jako svítící a jednou jako blikající, pokaždé s významem „plně nabito“. Čím se ty dva stavy liší, stránka neuvádí.

Android 8 vzal blikání aplikacím a dal ho kanálům

V srpnu 2017 vyšel Android 8.0, tedy API level 26, a s ním kanály oznámení. Aplikace od té doby své zprávy třídí do pojmenovaných kanálů a uživatel u každého zvlášť určí, jestli smí zvonit, vibrovat a svítit. Stará pole se v témž vydání označila za překonaná: ledARGB, ledOnMS, ledOffMS i metoda setLights nesou v dokumentaci poznámku, že se místo nich má použít NotificationChannel.enableLights.

Formulace u té nové metody je opatrná už tehdy. Stojí v ní, že oznámení z kanálu mají zobrazit světla „na zařízeních, která tu vlastnost podporují“. Rok a půl předtím, než diodu vypustil Samsung z Galaxy S10, tedy rozhraní s přístroji bez ní počítalo.

Volání v systému zůstala dodnes, jen za nimi na spoustě telefonů nic nesvítí. Google je označil za překonaná, ale neodstranil, takže aplikace psaná před osmi lety si o bliknutí říká pořád – a na přístroji, který diodu má, ho dostane.

Co po diodě zůstalo v dnešním telefonu

Náhrady jsou dvě a obě dělají totéž jinou cestou. První je Edge lighting, tedy světlo po obvodu obrazovky, u kterého jde přiřadit barvu vybraným kontaktům nebo slovům a zapnout ho i pro zhasnutý displej. Druhá je v nastavení přístupnosti pod názvem blikající upozornění: telefon blikne bleskem fotoaparátu nebo obrazovkou. Samsung na ni na své stránce odkazuje právě majitele modelů, které diodu nemají.

Obě náhrady se ale vážou na příchod oznámení, ne na jeho čekání ve frontě. Naše hodnocení: tím se ztratilo to, co dioda uměla nejlíp – hlásit i hodinu po zprávě, že je pořád nepřečtená. Kdo chce trvalé znamení, musí nechat svítit displej.

Přesto po diodě zbylo víc, než by se zdálo. Otázka, kterou HTC v příručce k One (M8) řešilo jedním přepínačem u seznamu aplikací, se v Androidu 8 rozrostla do kanálů a je dnes tím hlavním, co v nastavení oznámení uživatel dělá. Dioda zmizela, rozhodování, které oznámení stojí za vyrušení, zůstalo.

Zdroje

• Android Developers: třída Notification (pole ledARGB, ledOnMS, ledOffMS, FLAG_SHOW_LIGHTS, DEFAULT_LIGHTS)
• Android Developers: Notification.Builder.setLights
• Android Developers: NotificationChannel.enableLights
• Android Developers: SDK Platform release notes (Android 8.0 = API level 26, srpen 2017)
• HTC: uživatelská příručka HTC One (M8) (PDF)
• Samsung: Edge lighting and LED notifications on Galaxy phones
• Samsung Mobile Press: Samsung Raises the Bar with Galaxy S10 (20. 2. 2019)

Zavaděč je krátký program, který se v telefonu spustí jako první a určí, co se má nahrát dál. Když je zamčený, přijme jen software podepsaný výrobcem. To je ochrana proti podvrženému systému, ale zároveň to znamená, že majitel do svého telefonu nedostane vlastní jádro ani cizí ROM.

Do jara 2011 to u HTC platilo bez výjimky. Pak přišel jeden odstavec na Facebooku.

Slib na Facebooku, nástroj o tři měsíce později

Generální ředitel HTC Peter Chou napsal na facebookovou stránku firmy, že si zákazníci otevřený zavaděč přejí a firma je vyslyšela. The Register o tom psal 27. května 2011 a citoval: „Dnes potvrzuji, že už nebudeme zamykat zavaděče na svých přístrojích.“ (přeloženo)

Začátkem června k tomu HTC přidalo vývojářský web HTCdev a sadu OpenSense SDK s rozhraními vlastní nadstavby Sense, jak popsal server HTC Source. Samotné odemykání ale ještě neexistovalo.

Přišlo 15. srpna 2011 a jinak, než slib zněl. Místo aby HTC zavaděče přestalo zamykat, nabídlo postup, jak si je odemknout – nejdřív jen pro evropský Sensation, s příslibem Sensationu 4G u T-Mobilu a EVO 3D u Sprintu, napsal tehdy The Verge. Koncem prosince téhož roku už platil pro všechny přístroje uvedené po září 2011 a firma slibovala doplnit i starší modely. Tentýž článek si všímá i toho, že z původního „přestaneme zamykat“ se stal kompromis v podobě nástroje.

Token, e-mail, klíč

Postup byl na svou dobu nezvyklý tím, že vedl přes výrobce. Majitel si přes Android SDK vytáhl z telefonu jednoznačný token, vložil ho do formuláře na HTCdev a firma mu e-mailem poslala odemykací klíč pro ten jediný přístroj. The Verge k tomu už v roce 2011 poznamenal, že HTC tím nejspíš uvidí, kdo odemyká.

Co se za odemčení platilo, stojí na webu dodnes. HTC upozorňuje, že nároky vzniklé odemčením nemusí být kryté zárukou, že se přístroj může chovat jinak včetně hodnot SAR a že obsah chráněný DRM přestane být přístupný. V odpovědích na časté dotazy pak firma vysvětluje, že odemčení uvolní jen tři oddíly – zaváděcí (boot), záchranný (recovery) a systémový; ochrana zvaná S-ON zůstává zapnutá kvůli rádiové části a zámku SIM. U modelu One max navíc po odemčení nefunguje čtečka otisků prstů.

Odemčený zavaděč tedy nebyl plný přístup ke všemu. Byl to přesně vymezený kus telefonu, který HTC pustilo z ruky.

Seznam, který končí u HTC U11

Web htcdev.com běží pořád a v patičce má rok 2026. Pořád jde projít celý postup: přehled kroků, návod na sestavení jádra i příručka k přehrání ROM. Změnila se jedna věta nahoře – modely uvedené po červnu 2018 podporované nejsou a část ostatních může být zablokovaná kvůli požadavkům operátorů.

Seznam podporovaných přístrojů proto vypadá jako průřez historií značky. Začíná u HTC Dream, tedy prvního telefonu s Androidem vůbec, pokračuje přes Hero, Legend, Desire, Sensation, Rezound a ChaCha, obsahuje celou řadu One od M7 po M9 a končí u HTC U11 z roku 2017. U všech je na témž webu pořád popsaný týž postup jako před patnácti lety: token, e-mail, klíč.

Kudy se vydali ostatní

Odemykání zavaděče je dnes u jiných značek spíš na ústupu. Xiaomi nejdřív zavedlo čekací lhůty a bodování v komunitě a od ledna 2025 je majitel může využít na jediný přístroj za rok; předtím to byly tři. Pixely od Googlu se podle téhož textu tehdy odemykaly dál přepnutím dvou voleb, s výjimkou kusů prodávaných operátory.

Zamčený zavaděč přitom neznamená, že se do systému nedá zasáhnout. Ukázal to nástroj, který roztáčí root na telefonech Galaxy bez odemykání – jenže tam se využívá chyba, kdežto na HTCdev je to postup, který výrobce sám popsal a udržuje.

Zdroje: HTCdev – Unlock Bootloader a jeho časté dotazy, The Register (27. 5. 2011), The Verge (15. 8. 2011), The Verge (28. 12. 2011), HTC Source (5. 6. 2011) a Android Police (1. 1. 2025).

Telefon, za který nešlo zaplatit penězi. Když HTC 23. října 2018 spustilo předprodej modelu Exodus 1, šlo ho podle tiskové zprávy vydané v Berlíně pořídit jedině za bitcoin nebo ether a firma to sama označila za první případ v oboru, kdy výrobce nebere nic jiného. Stanice CNBC v zprávě z téhož dne uvedla cenu 0,15 bitcoinu nebo 4,78 etheru, tedy zhruba 960 dolarů. Rozesílat se měl v prosinci a nabízel se ve 34 zemích včetně Rakouska a Norska.

Zamčený kout, do kterého Android neviděl

Zajímavé na něm nebylo železo. Snapdragon 845, 6 GB paměti, 128 GB úložiště, šestipalcový displej a odolnost podle IP68 měla tehdy každá druhá vlajková loď. Novinka se skrývala v tom, čemu tisková zpráva říká secure enclave: uzavřená část přístroje, ke které operační systém Android nemá přístup a ve které leží klíče ke kryptoměnám i k dalším digitálním věcem majitele.

K tomu HTC přidalo peněženku Zion a způsob obnovy klíčů, který se jinde nevidí. Majitel si vybral několik lidí, kterým věří; každý z nich si nainstaloval aplikaci na správu klíčů a dostal kousek rozděleného tajemství. Když se telefon ztratil, poskládal se z těch kousků zpátky. HTC v tiskové zprávě zdůraznilo, že samo klíče nikde neuchovává a majitel je má po celou dobu jen u sebe.

Tehdejší ředitel pro decentralizaci Phil Chen to ve zprávě zdůvodnil tím, že mají-li se digitální aktiva a decentralizované aplikace uchytit, bude jejich hlavním místem rozšíření právě telefon.

Oddělený kout v telefonu ale nebyl objev

Sama myšlenka zvláštního prostoru, do kterého operační systém nevidí, byla v té době stará pět let. Apple ji v příručce Apple Platform Security popisuje jako Secure Enclave a uvádí ji u všech iPhonů počínaje modelem 5s, tedy od roku 2013; jde o podsystém oddělený od hlavního procesoru, který má chránit citlivá data i tehdy, když je jádro systému prolomené.

Exodus 1 tedy nepřinesl oddělený prostor, ale odpověď na otázku, komu v něm uložené klíče patří a jak se k nim majitel dostane zpátky. To je rozdíl, který se v dobových zprávách často smazal do zkratky „telefon s blockchainem“.

Po čtyřech měsících už bral i dolary

Placení výhradně kryptoměnou dlouho nevydrželo. Na veletrhu MWC v Barceloně 26. února 2019 oznámila Opera společně s HTC, že Exodus 1 se prodává i za běžné peníze, ve Spojených státech za 699 dolarů. K bitcoinu a etheru přibyl litecoin a přes Binance i BNB.

Ve stejné zprávě HTC otevřelo rozhraní Zion pro cizí vývojáře a Opera ho jako první použila ve svém prohlížeči: klíče zůstaly v zamčené části telefonu a prohlížeč se s nimi přihlašoval ke službám a podepisoval platby. Stejný princip dnes stojí za přístupovými klíči, jen bez kryptoměn.

Levnější pokračování uneslo celý bitcoinový uzel

Druhý pokus přišel 21. října 2019. Model Exodus 1S stál podle serveru The Verge 219 eur, běžel na Snapdragonu 435 se 4 GB paměti a měl 5,7palcový displej s rozlišením HD. Zato v něm mohl běžet plný bitcoinový uzel, což HTC označilo za první případ u telefonu: přístroj si sám ověřoval transakce místo toho, aby věřil cizímu serveru.

Podmínky byly ovšem takové, že z toho zvyk nikdy být nemohl. Telefon měl u toho viset na nabíječce a na Wi-Fi a k uložení celé bitcoinové účetní knihy potřeboval paměťovou kartu s kapacitou aspoň 400 GB. Těžit neuměl a ve Spojených státech se neprodával.

Co z toho zbylo

Adresa htcexodus.com, na které se telefon prodával, dnes vede na hlavní stránku HTC. Myšlenku převzal někdo jiný: Solana Mobile oznámila 21. května 2025, že její telefon Seeker s hardwarovým trezorem na klíče začne 4. srpna 2025 mířit k zákazníkům, cena pro první kupce byla 500 dolarů a firma tehdy uváděla přes 150 tisíc prodaných kusů.

Nejzajímavější věta té zprávy se ale telefonu Seeker netýká. Solana v ní popisuje architekturu TEEPIN a staví ji na bezpečném hardwaru, který v moderních telefonech podle jejích slov už dávno je. Za HTC v roce 2018 se kvůli témuž musel koupit celý přístroj; dnes je zamčená část samozřejmostí a jde jen o to, kdo do ní smí ukládat.

Zůstala po něm otázka, kterou od té doby otevírá každý telefon s peněženkou, přístupovým klíčem nebo občanským průkazem: kdo drží klíče, když je drží telefon.

Kdo někdy fotil zrcadlovkou, zná to: spoušť se mačká na dvakrát. Lehký stisk zaostří a změří expozici, plný stisk teprve sepne snímek. Tomuhle se říká dvoustupňová spoušť a v telefonech to kdysi bývala běžná výbava – samostatné hardwarové tlačítko na boku, které fotoaparát nejen spustilo, ale i zaostřilo. Z dotykových vlajkových lodí pak beze stopy zmizelo. A v roce 2024 se vrátilo tam, odkud by to čekal málokdo, na iPhone.

Windows Phone si tlačítko vynutil pravidlem

Nejdůsledněji trval na dedikovaném spouštěči jeden systém: Windows Phone. Když Microsoft v roce 2010 spouštěl Windows Phone 7, předepsal výrobcům přesně, jaká tlačítka telefon musí mít, a mezi šesticí povinných hardwarových kláves bylo vedle Zpět, Start, hledání, zapínání a hlasitosti i „dvoustupňové tlačítko fotoaparátu“. Nebyla to nabídka, ale podmínka certifikace: bez něj se přístroj jako Windows Phone prodávat nesměl.

Microsoft systém ohlásil 11. října 2010 s deseti přístroji od HTC, Dellu, Samsungu a LG; prodej začal o deset dní později v Evropě. HTC k nim dodalo hned několik modelů, třeba velký HD7 nebo pozdější Titan, a všechny ten spouštěč po straně nesly, protože je pravidlo nutilo. Zmáčknutím do poloviny se spustilo ostření, dotlačením se pořídil snímek a podržením tlačítka i při zamčeném displeji naskočil rovnou fotoaparát. Přesně tak, jak to lidé znali z kompaktů.

Proč z telefonů zmizelo

Jak se z telefonů stávaly celoplošné dotykové desky, fyzická spoušť začala působit nadbytečně. Snímek šlo pořídit klepnutím na displej nebo tlačítkem hlasitosti a každá další mechanická klávesa znamenala díru v těsnění, součástku navíc a kousek místa, které chtěl někdo ušetřit. Android ani iPhone dedikovanou spoušť nikdy neměly a s koncem Windows Phonu okolo roku 2017 zmizela z hlavního proudu docela. Fotilo se dotykem skla.

Sony ho drželo, když ho neměl nikdo

Jedna značka ale u hmatového spouštěče zůstala: Sony. Jeho řada Xperia si dvoustupňové tlačítko nechala i v době, kdy ho konkurence dávno škrtla. Recenze modelu Xperia 1 II z roku 2020 popisuje, jak Sony schválně vede fotografování jako u zrcadlovky, s ostřením na půl stisku a plným zmáčknutím na snímek, proti zbytku trhu, který chtěl jen „namiř a klepni“. Xperia tak léta zůstávala prakticky jediným velkým telefonem s opravdovým spouštěčem.

Apple ho vrátil pod jménem Camera Control

Zlom přišel 9. září 2024, kdy Apple představil iPhone 16 s prvkem, který nazval Camera Control. Je to samostatné tlačítko na boku a Apple do něj vložil víc než jen spoušť: pod ním je mechanický spínač pro cvaknutí, tlakový snímač, který pozná lehký stisk, a dotyková ploška, po níž jde přejíždět prstem. Kliknutím se spustí fotoaparát a pořídí snímek nebo spustí video, lehkým přítlakem se vyvolá náhled a tažením po tlačítku se mění zoom, expozice nebo hloubka ostrosti.

Ten lehký stisk je přitom starý známý: je to totéž zaostření na půl cesty, jaké měla dvoustupňová spoušť Windows Phonů. Apple k němu přidal dotykový posuvník, takže tlačítko dnes umí i to, co dřív ne, ale jádro, tedy hmatová klávesa, která telefon promění ve fotoaparát, zůstalo stejné jako před čtrnácti lety.

Hardwarová spoušť fotoaparátu tak prošla celým kruhem: nejdřív povinná výbava, kterou pravidla vyžadovala, pak přítěž, které se výrobci zbavili, a nakonec věc, kterou největší výrobce telefonů znovu prodává jako novinku. Změnilo se hlavně to, že z prosté dvoustupňové klávesy je teď i dotykový ovladač; samotné tlačítko na boku telefonu se ale vrátilo přesně tam, kde bylo.

Sklo pro auta, o které nikdo nestál

Firma Corning začala s chemicky tvrzeným sklem v roce 1960 v projektu s příznačným názvem Muscle. Postup, který sklu dodá pevnost, popsal její výzkumník Steven Kistler v roce 1962: povrch skla se máčí v roztavené draselné soli a menší sodíkové ionty v něm nahradí větší draselné. Přidání oxidů hliníku a zirkonia vlastnosti ještě zlepšilo. Výsledku firma říkala Chemcor.

Mířil na automobilky. Sklo bylo tenčí a pevnější než tabule, které se tehdy do aut dávaly, jenže výrobci aut za něj nechtěli platit víc a zůstali u levnějšího vrstveného skla. Chemcor se prodával aspoň do výklenků – čelní skla, ochranné brýle, lékovky – a v roce 1968 se dostal zhruba do stovky závodních vozů Dodge Dart a Plymouth Barracuda, kde šlo o každý kilogram. Masový trh ale nenašel a kolem roku 1971 ho Corning odložil.

Telefon, kvůli kterému sklo oprášili

Steve Jobs představil první iPhone v lednu 2007 ještě s plastovým displejem. Podle dobře doloženého vyprávění pak telefon nosil v kapse a za pár týdnů zjistil, že se plast od klíčů poškrábal. Do prodeje zbývaly měsíce a Jobs věděl, že takhle přístroj vyjít nemůže. Chtěl tenké, tvrdé sklo citlivé na dotek a ve velkém množství – jenže takové nebylo na skladě u nikoho.

Zavolal proto do Corningu, kde chemii svého odloženého skla ze šedesátých let oprášili a upravili pro telefon. Šéfovi firmy Wendellu Weeksovi prý Jobs na obavy z krátkého termínu řekl „Nebojte se, vy to dokážete.“ Sklo se na prvním iPhonu objevilo v červnu 2007; značku Gorilla Glass mu Corning dal až v únoru 2008.

Proč tvrzené sklo drží

Kouzlo je v tom máčení v soli. Když se povrchové sodíkové ionty vymění za objemnější draselné, natěsnají se k sobě a povrch skla se dostane do tlaku. Tlaková vrstva drží pohromadě i drobné vady, od kterých by se jinak trhlina rozběhla – sklo tak snese běžné oděrky a nárazy, aniž praskne. Máčí se v roztavené draselné soli zahřáté zhruba na 400 stupňů.

Rozšířilo se rychle. V roce 2010 mělo Gorilla Glass zhruba pětinu všech telefonů, tedy asi dvě stě milionů kusů; do roku 2026 se dostalo přes osm miliard přístrojů. Není přitom samo: podobné sklo dělá i japonské AGC pod jménem Dragontrail a německý Schott jako Xensation.

Od dvojky ke sklokeramice

Generace přibývaly po letech a pokaždé řešily jiný kompromis. Sklo, které dobře odolává škrábancům, hůř snáší pád, a naopak; každá verze to mezi tím jinak vyvažuje. Gorilla Glass Victus z roku 2020 vsadilo na pády, řada Armor od roku 2024 přidala i menší odlesky. Zlom přišel v lednu 2025: Gorilla Armor 2 je první z rodiny, která místo skla používá sklokeramiku, a v testech výrobce přežila pád z 2,2 metru na povrch napodobující beton. O pár měsíců později uvedl Corning ještě Gorilla Glass Ceramic 2.

Sklokeramika je sklo, v němž při výrobě vyrostou drobné krystaly; ty zastaví šířící se trhlinu líp než čiré sklo. Stejnou cestou jde Apple, který Corningovu sklokeramiku prodává pod jménem Ceramic Shield – na iPhonu 17 je její druhá verze s vrstvou, kterou si navrhl sám.

Zpátky do aut

Sklo, které automobilky v šedesátých letech odmítly, se do aut nakonec vrátilo. Corning jím od roku 2016 kryje čelní i zadní okno sportovního Fordu GT a později se dostalo i do běžnějších vozů jako Ford F-150 nebo Jeep Wrangler. Materiál, co čtyřicet let čekal na využití, tak dnes slouží zároveň tam, kam původně mířil, i tam, kam ho nikdo neplánoval.

Zdroje: heslo Gorilla Glass na anglické Wikipedii s datovaným přehledem generací a rozbor serveru MakeUseOf z 28. července 2026.

Okénko pro infračervené světlo mělo v telefonu místo dvakrát a pokaždé kvůli něčemu jinému. Na přelomu tisíciletí se jím posílala vizitka do vedlejšího telefonu, o deset let později se jím zapínala televize. Dnes není ani jedno z toho běžné.

Nejdřív datový port, který se musel trefit

První infraport v telefonu neovládal nic. Byl to obousměrný datový spoj podle normy IrDA a příručka Nokie 6210 popisuje jeho hranice docela otevřeně: protějšek musí normu IrDA umět taky, oba porty musí mířit na sebe, mezi nimi nesmí nic být a vzdálenost je nejvýš jeden metr. Přenášela se jím jména a čísla z telefonního seznamu a poznámky z kalendáře.

Zvláštní na tom byla obsluha. Přijímací port se musel v menu ručně zapnout, a když se do dvou minut nic nezačalo přenášet, spojení se zrušilo a celý postup se opakoval od začátku. Nokia v téže příručce telefon zároveň označuje za laserový výrobek první třídy – infračervená dioda je zdroj světla jako každý jiný, jen ho oko neuvidí.

Rok 2013: z telefonu se stal dálkový ovladač

Druhý život dostalo infračervené světlo v roce 2013 a byla to úplně jiná úloha: napodobit dálkový ovladač. Stránka nového HTC One, jak ji na konci února 2013 zachytil internetový archiv, mluvila hlavně o hliníkovém těle a předních stereo reproduktorech. Příručka k témuž telefonu ale popisuje i aplikaci TV s programem a funkci HTC remote, která z telefonu udělá ovladač televize, set-top boxu a domácího kina.

Nastavení vypadalo podle příručky takhle: vyberte značku televize, vypněte ji, namiřte na ni telefon a zmáčkněte blikající tlačítko na displeji. Když se televize zapnula, profil sedí; když ne, telefon zkusí další. Zajímavější je, co se dělo při úpravě jednotlivých tlačítek – telefon a původní ovladač se přiložily k sobě na méně než pět centimetrů a na ovladači se podrželo tlačítko, které se mělo přidat. Aby se telefon takhle učil, nestačí infračervené světlo vysílat. Musí ho i přijímat.

Samsung došel k témuž jinou cestou, přes aplikaci WatchON. Ve vlastním přehledu skrytých funkcí Galaxy S4 z července 2013 firma píše, že infračervenou diodou telefonu jde ovládat i další techniku – DVD a Blu-ray přehrávače a domácí kina – a že se ovladač dá vytáhnout rovnou do lišty s oznámeními.

U Samsungu skončil mezi šestkou a sedmičkou

Kdy přesně to skončilo, jde přečíst z tabulek, které Samsung dodnes drží na svém tiskovém webu. V přehledu Galaxy S6 je mezi položkami konektivity vedle Wi-Fi, Bluetooth, USB a NFC uvedený i IR Remote. Ve stejné tabulce u Galaxy S7 už není: konektivita končí u NFC a v seznamu čidel stojí akcelerometr, přiblížení, světlo, kompas, gyroskop, otisk prstu, barometr, Hallova sonda a snímač tepu. Infraovladač mezi nimi chybí.

Nebyl to jediný prvek, který z telefonů takhle tiše vypadl. Podobně skončil optický trackball pod displejem HTC – s tím rozdílem, že u něj šlo o ovládání telefonu, ne o ovládání něčeho jiného telefonem.

Rozhraní zůstalo, dioda ne

Android přitom vysílání infračervených kódů umí pořád. Třída ConsumerIrManager přibyla v API 19 a v dokumentaci je i dnes se třemi metodami: hasIrEmitter() se ptá, jestli telefon diodu vůbec má, getCarrierFrequencies() vrátí nosné frekvence, které dioda zvládne, a transmit() vyšle vzor. Podmínkou je, aby zařízení hlásilo vlastnost FEATURE_CONSUMER_IR – a právě ta dnes většině telefonů chybí.

Ne všem. Xiaomi uvádí IR blaster v oficiálních specifikacích modelu Xiaomi 15, a to v jednom řádku s barometrem, laserovým čidlem ostření a snímačem blikání. Dioda tedy z telefonů nezmizela úplně, jen ji dnes vynechává většina výrobců a u Xiaomi je i ve vlajkové lodi.

Obě podoby infraportu přitom odešly z jiného důvodu. Datový spoj měl náhradu v každém dalším rozhraní, které telefonu přibylo, a nikomu nechyběl. Vysílač na ovládání náhradu všude nemá: televize se dá řídit po síti, ale starší zesilovač, klimatizace nebo projektor poslouchají dál jen infračervené světlo. Rozhraní v systému je přitom pořád na místě; chybí jen dioda za sklem.

Dnešní telefon se ovládá prstem po skle a mimo displej na něm nezbylo skoro nic. První stroje s Androidem to měly jinak: pod obrazovkou seděl ukazatel, kterým se po rozhraní jezdilo jako kurzorem. Z telefonů zmizel během několika let, jenže software, který ho obsluhoval, je v Androidu pořád – a nesou se na něm věci, které s kuličkou nemají nic společného.

Kulička jako druhý způsob ovládání

Když T-Mobile v září 2008 představil model G1, vyrobený u HTC jako první telefon s Androidem vůbec, mluvil o trackballu jako o „dalším způsobu, jak přístroj ovládat“ – podle tiskové zprávy měl sloužit k přesnější navigaci jednou rukou. Vedle vysouvací klávesnice a dotykového displeje to byl třetí vstup na jednom přístroji. V USA se telefon prodával od 22. října 2008 za 179 dolarů s dvouletou smlouvou, v Británii od listopadu a v prvním čtvrtletí 2009 měl podle oznámení dorazit i do Česka.

Mechanickou kuličku vystřídalo optické čidlo, tedy plochá destička, která snímá pohyb prstu podobně jako spodek myši. Nesly ho modely Legend a Desire, které HTC představilo 16. února 2010 na barcelonském veletrhu MWC. Dobový tisk psal o optickém joysticku, výrobce si ale ponechal starý název. V uživatelské příručce se prvek jmenuje dál optical trackball a popis zní: „Přejeďte po něm prstem nebo ho stiskněte, chcete-li zvýraznit či vybrat položky na obrazovce.“

Čidlo, které i fotilo

Příručka Legendu prozrazuje, jak vážně HTC ukazatel myslelo. Optický trackball podle ní funguje jako spoušť fotoaparátu: stisk pořídí snímek, u videa první stisk nahrávání spustí a druhý zastaví. Firma ho doporučovala i na drobné odkazy ve webovém prohlížeči, kde se prstem trefuje špatně – vybraný odkaz se orámuje barevným obdélníkem a další stisk ho otevře. Stejně se listovalo zprávami v konverzaci a posouvala mapa.

Byla to tedy náhrada za dotyk všude tam, kde je prst příliš tlustý. A právě v tom je nejspíš i důvod, proč zanikl: displeje rostly, cíle na nich byly větší a druhý způsob ovládání přestával být k čemu. Příručka k HTC Incredible S z února 2011 už žádný optický trackball nepopisuje, telefon má pod displejem jen čtyři dotyková tlačítka.

Android s ukazatelem počítal od první verze

V systému po něm zůstala celá vrstva. Metoda onTrackballEvent je v dokumentaci třídy View od API úrovně 1, tedy od úplně první verze Androidu, a dodnes není označená za zastaralou. Zajímavější je, jak je popsaná: pohyb se normalizuje tak, aby posun o jedničku odpovídal jednomu stisku klávesy směrového kříže. Trackball tedy nikdy nebyl kurzor myši – byl to jemnější D-pad, tedy směrový ovladač se čtyřmi šipkami.

Rozdíl je podstatný. Událost od myši dostane prvek, nad kterým ukazatel právě je. Událost od trackballu putuje metodou dispatchTrackballEvent tomu prvku, který má fokus, tedy je právě vybraný. Aplikace proto nemusela vědět nic o souřadnicích; stačilo, aby měla tlačítka a pole, mezi kterými se dá přeskakovat.

Co se na té vrstvě veze dnes

Právě tenhle model přežil hardware, který ho přinesl. Google v návodu na podporu ovládání klávesnicí píše, že šipky na připojené klávesnici se chovají stejně jako směrový kříž nebo trackball, a systém sám odhaduje, který prvek má být na řadě. Když se netrefí, vývojář pořadí předepíše atributy nextFocusUp, nextFocusDown, nextFocusLeft a nextFocusRight.

Na témže mechanismu stojí Android TV. Pravidla pro televizní aplikace označují směrový kříž na dálkovém ovladači za hlavní způsob ovládání a připomínají, že rámec směrovou navigaci mezi prvky obstará sám. Stejnou cestou jde ovládání jedním či dvěma tlačítky, které Android nabízí lidem, co se displeje dotýkat nemohou.

Praktický důsledek pro majitele telefonu je nenápadný, ale existuje: pokud aplikace jde celá projít šipkami, dá se ovládat i připojenou klávesnicí, ovladačem nebo asistenční technikou. Vývojáři se to obvykle testuje na televizi. Že se tím současně opravuje přístupnost aplikace v telefonu, bývá vedlejší produkt práce, která měla mířit jinam.

Pět týdnů před uvedením prvního telefonu s logem Beats oznámilo HTC, že si tu značku rovnou koupilo. Podle zprávy deníku The New York Times z 10. srpna 2011 šlo o 300 milionů dolarů za většinový podíl ve firmě Beats Electronics, kterou založili producent Jimmy Iovine a rapper Dr. Dre. Tehdejší generální ředitel HTC Peter Chou to zdůvodnil větou, kterou list cituje v angličtině a která v překladu zní: „Věříme, že dobrý zvuk je při používání telefonu klíčový.“ Iovine v témže rozhovoru řekl, že si partnera vyhledal sám.

První telefon se značkou byl Sensation XE

Přišel 14. září 2011 a HTC ho v tiskové zprávě z Tchao-jüanu, kterou celou přetiskl server The Verge, označilo za první telefon s vestavěným Beats Audio. Šlo o vylepšenou verzi o čtyři měsíce staršího modelu Sensation: rychlejší dvoujádrový procesor na 1,5 GHz, větší baterie, červené doplňky a v krabici špunty Beats by Dr. Dre s dálkovým ovládáním na kabelu.

Co přesně dělal ten zvuk, popsala tisková zpráva opatrně jako kombinaci softwaru a hardwaru. Konkrétní je jediná věta: po zapojení přiložených sluchátek telefon sám přepnul na zvukový profil naladěný právě pro ně. Jinými slovy ekvalizér, který se zapnul podle toho, co je v jacku. Server The Verge k tomu tehdy poznamenal, že jak je to udělané, se z tiskové zprávy nedozvíme.

Značka byla vidět mnohem líp než technika. Logem Beats označovalo HTC podle serveru The Verge všechny své vrcholné telefony následující dva roky. Vlastní zvukovou techniku, tedy dva reproduktory na čele, přidalo HTC až s modelem One v roce 2013 a pojmenovalo ji po svém.

Podíl se rozprodal za dva roky

Rozchod měl dvě fáze. V roce 2012 odkoupil Beats od HTC polovinu podílu za 150 milionů dolarů a 27. září 2013 koupil i zbytek za dalších 265 milionů. Server The Verge, který se odvolává na agenturní zprávu Dow Jones, dodává, že HTC odmítlo vysvětlit důvod i finanční dopad a poslalo jen sdělení, že Beats zůstává důležitým partnerem.

Čísla za tím jsou v zprávě serveru TechCrunch: prodávalo se 24,84 procenta, HTC z toho čekalo předdaňový zisk 2,52 miliardy tchajwanských dolarů, tedy asi 85 milionů amerických, a Beats mu k tomu měl splatit směnku na 150 milionů i s úroky. V tomhle se oba zdroje rozcházejí: The Verge píše, že Beats svých 150 milionů zaplatil už v roce 2012, TechCrunch že šlo o směnku, kterou měl teprve splatit i s úroky.

Sečteno dohromady dalo HTC za podíl 300 milionů a dostalo zpátky 415. Ten součet je náš, obě strany ho takhle neuvádějí. HTC tehdy na trhu propadalo a TechCrunch ten prodej četl jako pokus vylepšit hotovost; sám o sobě prodělečný ale nebyl.

Beats skončil u Applu za tři miliardy

Za osm měsíců po odkupu koupil Beats někdo jiný. Apple oznámil 28. května 2014, že kupuje Beats Music i Beats Electronics za tři miliardy dolarů – 2,6 miliardy kupní cena a asi 400 milionů rozložených v čase – a že Iovine s Dr. Dre přecházejí do Applu. Značka, kterou si jeden výrobce telefonů koupil a zase pustil, tak skončila u jiného výrobce telefonů, a to za desetkrát víc, než za většinový podíl v roce 2011 dalo HTC.

Dnes se značka nekupuje, ale najímá

Nápad, že telefon dostane logo firmy, která umí něco, co výrobce neumí, se udržel. Změnil se jen předmět a smlouva. Zvuk vystřídal fotoaparát a podíl vystřídalo partnerství:

• Xiaomi a Leica oznámily 23. května 2022 dlouhodobou spolupráci na mobilní fotografii; první společný telefon slíbily na červenec téhož roku.
• OnePlus ohlásil v březnu 2021 tříleté spojení s Hasselbladem a slíbil, že za ty tři roky dá do mobilní fotografie víc než 150 milionů dolarů. Datum si jeho vlastní tisková zpráva protiřečí: v hlavičce má 7. března, v textu 8. března.

Konec toho druhého ukazuje, v čem se najatá značka od koupené liší. Když OnePlus 15 přišel 13. listopadu 2025, logo Hasselbladu na něm nebylo. Podle serveru PetaPixel smlouva vypršela a strany ji neobnovily; OnePlus místo jiného jména nasadil vlastní systém a mluví o výpočetní fotografii. Kruhový modul fotoaparátu i cizí značka zmizely naráz.

HTC prošlo obojím, jen o dvanáct let dřív. Nejdřív logo zvenčí, pak vlastní jméno pro tutéž funkci – u zvuku po Beats, u fotoaparátu později taky, když si vymyslelo vlastní název pro velký obrazový bod. Sluchátka do krabice přitom HTC dávalo dál i poté, co značka odešla, a v roce 2016 kvůli nim vypustilo jack.

Půjčená značka na telefonu je nájem, ne majetek, a nájem jednou skončí. HTC šlo tehdy jinou cestou, koupilo si ji – a stejně o ni po dvou letech přišlo. Rozdíl je v tom, že za odchod dostalo zaplaceno.

První SIM karta, kterou v roce 1991 vyrobila mnichovská firma Giesecke+Devrient pro finského operátora Radiolinja, měla rozměr běžné platební karty: 85,6×53,98 mm. Do tehdejších telefonů se vešla bez potíží, protože telefony byly velké samy o sobě. Jak se zmenšovaly ony, musela se zmenšovat i karta v nich – a pokaždé při zachování téhož kontaktního pole, aby stará karta šla použít v novém slotu jen s výřezem.

Mini-SIM: první zmenšení už v devadesátých letech

Formát mini-SIM (2FF), který dnešní čtenář zná jako „klasickou“ SIM kartu, zavedla norma ISO/IEC 7810 pod označením ID-000 v roce 1996. Rozměr 25×15 mm byl navržený tak, aby ho šlo vylomit z plastové karty ve tvaru platební karty (ID-1) – první SIM karty se prodávaly právě v tomhle kombinovaném tvaru, kartu si operátor nebo prodejce z rámečku vylomil sám. Elektrické kontakty zůstaly na stejném místě jako u plné karty, takže pro telefon nebyl rozdíl, jestli dostal kartu s rámečkem, nebo bez něj.

Micro-SIM přišla s iPadem, ne s telefonem

Třetí formát, micro-SIM (3FF), navrhl Evropský telekomunikační normalizační institut (ETSI) společně s dalšími skupinami už v roce 2003 jako řešení pro zařízení, do kterých se mini-SIM nevešla. Do masového prodeje se ale dostala až o sedm let později – a poprvé ne v telefonu. Steve Jobs ji v lednu 2010 představil jako součást prvního iPadu; server PC Magazine tehdy popsal micro-SIM jako jeden z nejpodivnějších momentů Jobsovy prezentace, protože šlo o technický detail, který většina publika neznala. Karta měřila 15×12 mm, tedy o kousek méně než mini-SIM, a kontaktní plocha zůstala nezměněná. Do telefonů dorazila micro-SIM o pár měsíců později s iPhonem 4 a rychle ji převzali i výrobci telefonů s Androidem.

Nano-SIM vyhrálo Apple proti Nokii a RIM

Čtvrté a zatím poslední fyzické zmenšení přišlo v roce 2012. O tom, jak bude nová karta vypadat, se v ETSI na začátku roku přela tři konkurenční řešení – návrhy podaly Apple, Nokia a tehdejší výrobce BlackBerry, firma RIM. Vybrán byl návrh Applu: nano-SIM (4FF) měří jen 12,3×8,8 mm a je navíc tenčí než předchozí formáty, 0,67 mm místo 0,76 mm. Do prodeje šla v červnu 2012 s iPhonem 5, jehož formát ETSI schválila jen pár měsíců předtím. Nokia svůj konkurenční návrh po prohře opustila.

eSIM: karta, která zůstává v telefonu

Pátý krok už není o zmenšování plastu, ale o jeho odstranění. eSIM je čip zapájený přímo na desce telefonu, který se dá na dálku naprogramovat pro jiného operátora – nic se nevyjímá ani nevyměňuje. Standard pro spotřebitelská zařízení vydalo sdružení GSMA v roce 2016 pod označením SGP.22, do telefonů se eSIM dostala postupně – první podpora se objevila u Google Pixelu 2 a Apple Watch Series 3 v roce 2017, u iPhonu poprvé s modelem XS v roce 2018, zatím vedle klasického slotu na kartu. Dál Apple došel u iPhonu 14: podle vlastní tiskové zprávy ze září 2022 z něj pro americký trh úplně odstranil přihrádku na fyzickou kartu, telefon tam prodává jen s eSIM.

Mimo USA má většina telefonů slot na nano-SIM pořád, často navíc k eSIM. Kam se zmenšování posune dál, není jisté – variantou je iSIM, kdy je funkce SIM integrovaná přímo do čipu telefonu místo samostatné součástky, ale do běžně prodávaných telefonů se zatím nedostala.

Zdroje: SIM card na Wikipedii s odkazy na normy ISO/IEC 7810, ETSI TS 102 221 a GSMA SGP.22, dobový článek Inside the iPad Lurks the 'Micro SIM' (PC Magazine, 27. ledna 2010) a tisková zpráva Apple introduces iPhone 14 and iPhone 14 Plus (7. září 2022).

Značka IP68 je na krabici skoro každého dnešního vlajkového telefonu a čte se jako slib, že se s přístrojem nic nestane. Jenže dva telefony se stejnou značkou snesou různě hlubokou vodu. Apple u iPhonu 12 a novějších uvádí šest metrů, Samsung u telefonů Galaxy metr a půl. Chyba to není ani u jednoho: hloubku ta značka neurčuje.

První číslice je prach, druhá voda

Kód IP pochází z mezinárodní normy IEC 60529 a má dvě číslice. První popisuje ochranu proti pevným tělesům, tedy hlavně proti prachu; šestka u ní je nejvyšší stupeň a znamená prachotěsné pouzdro. Druhá číslice popisuje vodu a stupnice u ní není lineární: IPX4 je stříkající voda, IPX5 a IPX6 jsou proudy vody, IPX9 pak horká pára pod tlakem.

Rozhodující je rozdíl mezi sedmičkou a osmičkou. Zkušební laboratoř Keystone Compliance ho popisuje jednou větou: ponoření do jednoho metru je IPX7, ponoření hlouběji než metr je IPX8. A tím výčet končí. Norma u osmičky neříká, do jaké hloubky a na jak dlouho – to si stanoví výrobce sám. Značka IP68 sama o sobě tedy znamená jen „prachotěsné a snese víc než metr“.

Šest metrů, nebo metr a půl

Právě proto se údaje výrobců rozcházejí, aniž by si někdo protiřečil. Apple na stránce podpory k odolnosti iPhonu rozepisuje čtyři různé úrovně pod jednou a touž značkou:

• iPhone 7, 8, X, XR a SE druhé i třetí generace: IP67, nejvýše 1 metr po 30 minut,
• iPhone XS, XS Max a 11: IP68, 2 metry,
• iPhone 11 Pro a 11 Pro Max: IP68, 4 metry,
• iPhone 12 a všechny novější včetně řady 17: IP68, 6 metrů.

Samsung ve svém návodu k odolnosti Galaxy, aktualizovaném 22. června 2026, píše u téže značky jiné číslo: IP68 podle něj znamená 1,5 metru, u modelů zkoušených podle IPX7 dokonce jen metr, vždy po 30 minut. Skládací telefony od Z Fold3 po Z TriFold vypisuje jako IPX8 nebo IP68, takže část z nich stupeň proti prachu vůbec nemá, a levnější řada A se pohybuje mezi IP54, IP67 a IP68 podle modelu.

Stejné dvě číslice na krabici tak u jednoho výrobce znamenají čtyřnásobnou hloubku než u druhého. Čtenář, který si vybírá podle značky, se to z ní nedozví – musí do návodu.

Co k tomu HTC napsalo do příručky

Nejpodrobněji ze tří výrobců je to popsané u modelu, kterému je devět let. HTC U11 z roku 2017 má IP67 a firemní stránka podpory k tomu vypisuje podmínky, které se v reklamě neobjevují: sladká voda, mělčí než jeden metr, nejvýše 30 minut, pokojová teplota a pevně zavřený šuplík na kartu nano SIM a microSD.

Následuje seznam toho, co telefon nesnese: mořská voda, bazén, vířivka, horké prameny, voda s mýdlem nebo sprchovým gelem, tlaková a rychle tekoucí voda, písek. Mokrý port USB se nesmí používat ani nabíjet. A jedna věta stojí za zvláštní pozornost, protože jde proti tomu, jak si značku IP většina lidí vykládá: „Nepokoušejte se HTC U11 úmyslně ponořit.“ Odolnost proti vodě je v příručce pojistka proti nehodě, ne vlastnost k používání.

Šuplík na kartu je přitom podle téhož textu tou částí, která těsnění drží – a která se opotřebením zhoršuje. Když se poškodí, telefon odolný přestane být a HTC výslovně píše, že výměna se může platit. Vlajkové Galaxy ostatně slot na paměťovou kartu mezitím vypustily úplně.

Záruka na vodu neplatí ani u jednoho

V tom se všichni tři shodnou. Apple to má na stránce podpory černé na bílém: poškození kapalinou záruka nekryje, byť zákazník může mít práva ze spotřebitelského zákona. HTC píše, že záruka propadá při použití nad rámec toho, co příručka a stupeň IP67 dovolují. Samsung volí mírnější slova, říká ale totéž – odolnost proti vodě není trvalá a klesá opotřebením, poškozením i špatným zacházením.

Podle nás je to nejdůležitější věta celého tématu. Číslo na krabici je výsledek laboratorní zkoušky nového kusu za podmínek, které si výrobce sám zvolil. Po roce nošení v kapse, po pádu na dlažbu nebo po výměně displeje v neautorizovaném servisu už neplatí a nikdo ho znovu neměří. Pro srovnání: u výdrže baterie evropská pravidla aspoň stanoví měřitelný požadavek na počet nabití. U odolnosti proti vodě nic takového není.

Praktický závěr je nudný a platí pro iPhone i pro Galaxy stejně: déšť, rozlitá sklenice a upadnutí do umyvadla jsou přesně ty situace, na které je to dělané. Bazén, moře a focení pod hladinou nikoli – a to ani u telefonu, který má na krabici napsáno šest metrů.

Když v roce 2016 začal konektor pro sluchátka z telefonů mizet, čekala se jako náhrada redukce z USB-C. HTC zvolilo jinou odpověď: do krabice dalo sluchátka, která se zapojovala rovnou do USB-C a po prvním nasazení si oskenovala uši, aby si podle nich nastavila zvuk.

Co bylo v krabici místo redukce

Model HTC 10 evo firma oznámila 22. listopadu 2016. Ve vlastní tiskové zprávě u něj vypíchla kovové tělo, odolnost podle IP57 a právě ta sluchátka: podle ní si dokážou upravit zvuk podle toho, jak má konkrétní posluchač tvarované ucho, a jsou první taková sluchátka na USB-C na světě. Prvenství tvrdí výrobce o sobě, jinde doložené není.

Ke stejnému řešení sáhlo HTC i u modelu Bolt, který prodával americký operátor Sprint. Jeho uživatelská příručka popisuje výsledek přesně. V přehledu telefonu je jediný konektor, do kterého se dají zapojit sluchátka, a jmenuje se „USB Type-C charger/Accessory jack“; příručka u něj uvádí, že se do něj připojuje nabíječka nebo přiložená sluchátka HTC BoomSound Adaptive Audio. Jméno USonic nesou u HTC až sluchátka k telefonu U11, u Boltu a 10 eva se táž technika jmenovala po reproduktorové značce BoomSound.

Jak se ucho měřilo

Postup byl podle příručky krátký. Sluchátka se zapojila do USB-C, telefon při prvním zapojení nabídl vytvoření osobního zvukového profilu, sluchátka projela uši a upravila podle nich výstup. Profilů šlo uložit víc a přepínat mezi nimi; HTC doporučovalo pojmenovat profil podle sluchátek, ke kterým patří.

Druhá funkce hlídala hluk okolí. Po vytvoření profilu uměla sluchátka rozpoznat hladinu okolního hluku a hlasitost podle ní vyrovnávat, ať už člověk přešel do hlučného, nebo naopak tichého místa. Zapínalo se to klepnutím na oznámení v liště, ne v nastavení, takže se to dalo přepnout uprostřed skladby. Popis je dodnes na stránce podpory k 10 evu.

Fungovalo to jen s telefonem od HTC

U sluchátek stojí v příručce poznámka, že se dají použít jen s Boltem a s dalšími telefony HTC, které BoomSound Adaptive Audio podporují. Táž stránka dodává, že BoomSound není k dispozici přes HDMI, Bluetooth, Miracast ani přes výstup USB audio out. Sluchátka tedy nebyla univerzální příslušenství na USB-C, ale díl k jedné řadě telefonů.

Rozešla se i s telefony vlastní značky. Když v roce 2017 přišel U11 se sluchátky HTC USonic s aktivním potlačením hluku, začali se lidé ptát podpory, proč jim v novém telefonu starší sluchátka na USB-C šumí. Odpověď HTC je věcná: sluchátka dodávaná s U Ultra, U Play a 10 evem aktivní potlačení hluku nemají a s U11 se mají používat ta, která přišla s ním.

Co na to dobová recenze

Server Android Authority vydal recenzi Boltu 10. ledna 2017. Mezi klady jmenoval odolnost IP57, displej, fotoaparát a zvuk; mezi zápory chybějící jack 3,5 mm, nedostupnost redukce na běžná sluchátka a nekompatibilitu s redukcemi jiných výrobců. Ke sluchátkovému konektoru se tak nedalo dostat ani oklikou. Recenze telefon za 600 dolarů nedoporučila, mimo jiné proto, že v něm byl dva roky starý Snapdragon 810.

Co z toho zůstalo

Úprava zvuku podle konkrétního ucha se z telefonů nevytratila, jen se přestěhovala do bezdrátových sluchátek. Apple u AirPods Pro 3 popisuje funkci Adaptive EQ tak, že skládá zvukový podpis podle geometrie ucha a usazení sluchátka; mikrofony mířící dovnitř měří, co posluchač slyší, a podle toho upravují nízké až vysoké frekvence. Rozdíl proti HTC je v tom, že tam šlo o jedno změření a uložený profil, tady o průběžnou úpravu za chodu.

Sluchátkový konektor se mezitím u HTC vrátil. Současný HTC U24 pro má podle stránek výrobce jack 3,5 mm i slot na microSD, a HTC u jacku píše, že s ním má majitel víc možností, jak sluchátka připojit.

Z toho, co bylo v krabici 10 eva, tedy přežil nápad, ne konektor. Osobní zvukový profil má i dnešní bezdrátové příslušenství, kdežto drátová sluchátka svázaná s jednou řadou telefonů skončila i u firmy, která je vymyslela. Náš názor: rozhodovalo to, že profil je software a dá se přenést, zatímco příslušenství vázané na jeden model zestárne spolu s ním.

Zdroje: tisková zpráva HTC k modelu 10 evo z 22. listopadu 2016, uživatelská příručka HTC Bolt, stránky podpory HTC k modelům 10 evo a U11, recenze Boltu na Android Authority z 10. ledna 2017 a stránky HTC U24 pro a Apple AirPods Pro 3.

Vlastní stránka HTC k americké verzi telefonu, archivovaná v květnu 2013, uvádí na dvou místech totéž číslo: 440 bodů na palec. Displej měl pět palců a rozlišení 1 920 × 1 080 bodů, uvnitř běžel čtyřjádrový Snapdragon S4 na 1,5 GHz. Tehdy to byl argument, kterým se telefon prodával.

Dnešní iPhone 17 Pro Max má podle technických údajů Applu 460 bodů na palec. Za čtrnáct let tedy dvacet navíc. Žádný jiný údaj z telefonu roku 2012 se takhle nezastavil.

Co se v roce 2012 stalo

Telefon ohlásilo HTC 17. října 2012 společně s japonským operátorem KDDI jako HTC J butterfly; dobové zpravodajství z toho dne mluví o japonské výlučnosti a o pěti palcích s rozlišením 1080p. V Japonsku se podle souhrnu na Wikipedii začal prodávat 9. prosince 2012, jinde v Asii jako HTC Butterfly a v USA u operátora Verizon jako Droid DNA. Tentýž souhrn uvádí, že jako první s displejem 1080p byl ohlášen Oppo Find 5, a to o měsíc dřív; HTC ho ale předběhlo v prodeji.

Předchozí vlajkový telefon HTC One X měl podle téhož souhrnu 312 bodů na palec, iPhone 5 z téhož roku 326. O tři roky dřív působilo výjimečně už to, co dostal HTC HD2: 4,3 palce a gigahertz. Skok na 1080p byl v té řadě poslední velký.

Hranici si Apple stanovil o dva roky dřív

V tiskové zprávě k iPhonu 4 ze 7. června 2010 Apple napsal, že 3,5palcový displej s 960 × 640 body dává 326 bodů na palec a že „taková hustota, že lidské oko není schopné rozlišit jednotlivé body, když telefon drží v obvyklé vzdálenosti“ (přeloženo z angličtiny). Byl to marketingový nárok výrobce, ne měření nezávislé laboratoře. Ale jako hranice se ujal.

HTC ji o dva roky později překročilo o víc než třetinu. Čtenář, který si v roce 2012 koupil Butterfly, dostal displej, u kterého už podle Applu nebylo co rozlišovat. Právě proto se závod v tomhle údaji zastavil: přidat další body jde, jenom je nikdo neuvidí, a spotřebu podsvícení i výkonu to zvedne.

Zvedalo se to, co je vidět

Údaje, kterými dnes výrobci displej popisují, jsou jiné. Apple u iPhonu 17 Pro uvádí proměnnou obnovovací frekvenci do 120 Hz, běžný jas 1 000 nitů, špičkový jas 1 600 nitů v HDR a 3 000 nitů na přímém slunci. Samsung na tiskovém listu ke Galaxy S26 Ultra píše o 6,9 palce, rozlišení QHD+ a frekvenci 1 až 120 Hz. Hustotu bodů na palec tam neuvádí vůbec, stejně jako počet obrazových bodů. Ten telefon má přitom i vlastnost, kterou by displej z roku 2012 neuměl ani teoreticky: ztmavení obrazu při pohledu ze strany.

Na stránce HTC z roku 2012 nestojí ani obnovovací frekvence, ani jas. Prodával se displej hustotou bodů, ostatní vlastnosti do přehledu nepatřily.

Plocha místo hustoty

Čísla vedle sebe: pět palců a 440 bodů na palec proti 6,9 palce a 460 bodům na palec. Z rozlišení, která oba výrobci uvádějí, vychází 2 073 600 obrazových bodů u telefonu HTC a 3 785 760 u iPhonu 17 Pro Max. Úhlopříčka mezitím narostla o 38 procent, hustota o 4,5 procenta. Všechna čtyři čísla jsme dopočítali z údajů výrobců, sami je neuvádějí.

Skoro dvojnásobek bodů se tedy nerozdělil na jemnější obraz, ale na větší plochu. Podle nás je to poctivější způsob, jak přidávat body: větší displej čtenář pozná na první pohled, jemnější rastr nad hranicí rozlišitelnosti ne. U jiných částí telefonu to dopadlo stejně, jen se o tom míň mluví, třeba u velikosti obrazového bodu ve fotoaparátu.

Zbývá jedna praktická věc. Displej z roku 2012 se s dnešním nedá porovnat jen podle bodů, protože Butterfly měl podle Wikipedie panel Super LCD 3 a dnešní vlajkové lodě mají OLED, kde svítí každý bod sám. Kontrast, černá a spotřeba při tmavém obrazu jsou tím pádem jinde, a to jsou vlastnosti, které se v roce 2012 do přehledu vlastností nepsaly. Číslo, kterým se tehdy telefon prodával, mezitím zůstalo stát.

Dnešní vlajkový telefon fotí ve výchozím nastavení dvanáct megapixelů, přestože jeho snímač jich má padesát nebo dvě stě. Rozdíl mezi tím, co je na čipu, a tím, co vyleze z aplikace, dělá slévání sousedních obrazových bodů do jednoho většího. Je to přesně ten obchod, který HTC nabídlo v roce 2013 a za který tehdy sklízelo kritiku.

Tabulka, ve které chybělo hlavní číslo

Telefon One ohlásilo HTC 19. února 2013. Ve vlastním přehledu vlastností k celé rodině One popsalo hlavní fotoaparát takhle: „HTC UltraPixel Camera, BSI sensor, 2.0um pixel size, 1/3' sensor, f/2.0 aperture, 28mm lens, HTC ImageChip 2.“ Tedy zadně osvětlený snímač úhlopříčky jedné třetiny palce, obrazový bod o hraně 2,0 µm, světelnost f/2,0 a objektiv s obrazovým úhlem odpovídajícím 28 mm na kinofilmu.

Rozlišení v tom výčtu není. U předního fotoaparátu ano, tam HTC uvedlo 2,1 megapixelu; u zadního, hlavního a jediného, číslo chybí. Nevypadlo to náhodou: totéž platí i v samostatném přehledu k modelu One, kde jsou vyjmenované i takové věci jako pětistupňový blesk podle vzdálenosti od objektu.

Slovo UltraPixel znamenalo jediné. Obrazový bod je políčko na snímači, které sbírá světlo, a HTC mu dalo hranu 2,0 µm místo tehdy obvyklých 1,4 nebo 1,1 µm. Čím větší plocha, tím víc světla za stejnou dobu. Ve vlastních materiálech k tomu firma psala, že takový bod zachytí „o 300 % více světla než běžné snímače fotoaparátů v telefonech“ (přeloženo). Vůči jakému konkrétnímu snímači se to počítá, v žádném z těch dokumentů nestojí.

Číslo, které doplnily recenze

Chybějící údaj dodaly testy: čtyři megapixely, snímek 2 688 × 1 520 bodů. Britský ePHOTOzine k tomu 23. dubna 2013 přidal srovnání, které dává celé věci smysl. Osmimegapixelový snímač v telefonu měl tehdy bod 1,4 µm, třináctimegapixelový 1,1 µm. Kompakt Canon PowerShot S110 měl na větším snímači 1/2,33 palce dvanáct megapixelů a bod 2 µm, tedy zhruba tolik co HTC.

Verdikt téhož testu byl rozdvojený a v obou půlkách přesný. V šeru One předčil konkurenci; mezi zápory ale stálo „jen čtyřmegapixelové snímky, fotkám za denního světla chybí detail“ (přeloženo). Telefon se tehdy prodával bez operátora zhruba za 529 liber.

Byl to sice fotoaparát s nejmenším rozlišením ze všech tehdejších vlajkových lodí, uměl ale věci, které konkurence ne. Ke každému snímku dokázal uložit tři sekundy videa a stabilizoval opticky, což u telefonu v roce 2013 nebylo samozřejmé.

Dnešek: šestnáct malých místo jednoho velkého

První osmačtyřicetimegapixelový fotoaparát v iPhonu přišel s modelem 14 Pro, který se začal prodávat 16. září 2022. Apple v oznámení popsal, co s tím rozlišením dělá: „u většiny fotek snímač spojí každé čtyři body do jednoho velkého, který odpovídá 2,44 µm, takže snímek zůstane v praktických 12 Mpx“ (přeloženo). Vedlejší širokoúhlý fotoaparát měl podle téhož oznámení dvanáct megapixelů a bod 1,4 µm, tedy hodnotu z roku 2013.

Samsung jde o krok dál. Snímač ISOCELL HP2, který nasadil v Galaxy S23 Ultra, má dvě stě megapixelů, obrazový bod o hraně 0,6 µm a optický formát 1/1,3 palce. Technika, které Samsung říká Tetra²pixel, spojí až šestnáct sousedních bodů do jednoho; ve výchozím režimu z toho vyjde snímek o dvanácti megapixelech a sloučený bod má 2,4 µm. Uživatel si může vybrat mezi 200, 50 a 12 megapixely, přičemž padesátimegapixelový režim slévá po čtyřech.

Šestnáct bodů o hraně 0,6 µm zabere čtverec o hraně 2,4 µm. Je to prostý součin a vychází přesně to číslo, které Samsung u sloučeného bodu uvádí.

V čem mělo HTC pravdu a v čem ne

Pravdu mělo v tom, že o snímcích v šeru rozhoduje plocha jednoho bodu, ne jejich počet. Sloučený bod obou zmíněných snímačů je o kus větší než ten, kterým HTC argumentovalo: 2,4 a 2,44 µm proti 2,0 µm. Argument, kvůli kterému firma tehdy sklízela kritiku, stojí dnes za výchozím režimem obou.

Vedle stojí to, co HTC odhadlo špatně. Vyrobilo snímač, který uměl čtyři megapixely a nic jiného, takže volbu mezi šerem a detailem udělalo za majitele natrvalo. Dnešní snímač ji nechává na světle: v šeru sleje, na slunci vydá plné rozlišení. Nikdo neobjevil větší obrazový bod, ten se za třináct let posunul o čtyři desetiny mikrometru. Změnilo se, že se malé body naučily chovat jako jeden velký a zůstat malé, když je potřeba.

Cesta k tomu vedla přes větší snímač. HTC mělo 1/3 palce, ISOCELL HP2 má 1/1,3 palce, a na té ploše je místo na dvě stě milionů políček místo čtyř milionů. Jak se fotoaparát v telefonu proměnil za celou tu dobu i jinak než v počtu bodů, jsme popsali zvlášť.

Co si z toho odnést

Počet megapixelů na krabici neříká nic o tom, jak telefon fotí v šeru. Rozhoduje velikost bodu po sloučení a u obou uvedených snímačů je to 2,4 µm. Podle nás je to nejzajímavější na celém příběhu: k témuž číslu se HTC dopracovalo o třináct let dřív, jenže cestou, která z něj udělala výstřednost místo standardu.

Zdroje: přehled vlastností rodiny HTC One a samostatný přehled k modelu One z tiskového webu HTC (archiv), The Next Web z 19. února 2013 k datu ohlášení, test ePHOTOzine z 23. dubna 2013, oznámení Applu k iPhonu 14 Pro a text Samsungu ke snímači ISOCELL HP2.

Telefon, který má dát o sobě vědět potichu, potřebuje vibraci. Dlouho ji obstarával stejnosměrný motorek, na jehož hřídeli sedí závaží mimo osu. Když se roztočí, vzniká odstředivá síla a celý přístroj se rozkmitá.

Takový motorek umí jedno – bzučet. Sílu vibrace nelze oddělit od otáček, protože zrychlení roste s frekvencí otáčení, a rozjezd i doběh trvají desítky milisekund. Aplikační zpráva Texas Instruments Haptic Energy Consumption (SLOA194A, vydaná v květnu 2014, revidovaná v lednu 2022) mu v přehledové tabulce přisuzuje odezvu kolem 50 ms, zrychlení kolem 1 g a hodnocení „velmi hlučný“.

Pružina místo kolečka

Náhradou je lineární rezonátor (LRA). Uvnitř je závaží s magnetem zavěšené na pružinách a proti němu cívka; střídavý proud v cívce rozhýbe závaží nahoru a dolů. Kmitá tedy v jedné ose, ne ve dvou jako roztočený vývažek, a energie nemizí do směrů, ve kterých ji nikdo neucítí. Táž tabulka Texas Instruments mu dává odezvu kolem 30 ms a zrychlení 1 až 2 g.

Za to si rezonátor bere pevnou frekvenci. Znatelně kmitá jen kolem té rezonanční a mimo ni výkon padá: podle měření v téže zprávě stačí odchylka 2,5 Hz k poklesu o čtvrtinu. Rezonanční frekvence přitom neleží napevno – posouvá ji výrobní tolerance, stárnutí součástky, teplota, způsob uchycení a dokonce i to, jestli telefon leží na stole, nebo ho někdo pevně svírá v dlani. Budiče s automatickým doladěním rezonance si ji proto hledají za běhu.

Rozdíl ve spotřebě měřila zpráva na jednom klepnutí při srovnatelném špičkovém zrychlení kolem 0,9 g. Motorku vyšlo 124 mA za 50 ms, rezonátoru 52,6 mA za 40 ms. Přepočteno na baterii 1 200 mAh to dělá zhruba 700 tisíc klepnutí proti dvěma milionům.

Co s tím dělá Android

Dokumentace Androidu o rozboru průběhů vibrace dnes rovnou začíná větou, že nejčastějším budičem v zařízeních s Androidem je lineární rezonátor. Uvádí i to, na čem stojí návrh efektů: srozumitelné klepnutí trvá 10 až 20 ms a rezonance bývá buď kolem 150 Hz, nebo v pásmu 200 až 300 Hz, kde je lidská kůže na vibrace nejcitlivější. Nižší frekvence působí měkčeji, vyšší ostřeji. Přebuzení a aktivní brzdění v budiči zkracují náběh i doznívání.

Systémové rozhraní tomu odpovídalo se zpožděním. Třída VibrationEffect přibyla v API 26, tedy v Androidu 8.0, ale předdefinované efekty jako EFFECT_CLICK až v API 29 (Android 10). Skládání z krátkých stavebních prvků – PRIMITIVE_TICK, PRIMITIVE_THUD, PRIMITIVE_SPIN, pozvolný nástup, prudký pád – umožnila až VibrationEffect.Composition v API 30, tedy v Androidu 11.

U těch prvků ovšem neplatí, co u předdefinovaných efektů: systém za ně nemá náhradu. Když je přístroj neumí, aplikace se musí zeptat předem a poradit si sama. Od Androidu 16 (API 36) k tomu smí navíc zjistit, jaké nejvyšší zrychlení daný přístroj na které frekvenci zvládne, přes třídu VibratorFrequencyProfile.

Kdy se z toho stala prodejní vlastnost

Veřejně to pojmenoval Apple. V tiskové zprávě k Apple Watch z 9. září 2014 stojí, že hodinky přinášejí Taptic Engine a spolu s vestavěným reproduktorem nenápadně umožňují „zcela nový slovník upozornění a oznámení, která je slyšet i cítit“ (přeloženo z angličtiny). Slovo slovník je na tom podstatné: vibrace do té doby obvykle nesla jedinou informaci, totiž že se něco děje.

Rychlejší varianta existuje. Piezoelektrickému budiči přisuzuje tabulka Texas Instruments odezvu 0,5 ms, zrychlení 3 až 5 g a tichý chod, jenže potřebuje výrazně vyšší napětí. Cenově ho tabulka řadí k rezonátoru, vícevrstvou variantu o stupeň výš. V telefonech se zatím drží rezonátor.

Praktický důsledek je ten, že vibrace se dnes navrhuje podobně jako zvuk – s délkou, náběhem a intenzitou. Rub téhož: dva telefony s toutéž aplikací se můžou lišit, protože rozhoduje součástka uvnitř. Kdo přesedlá z jednoho přístroje na druhý a má pocit, že klávesnice „nesedí“, nemusí být vedle.

Zdroje: Texas Instruments, Haptic Energy Consumption (SLOA194A); dokumentace Androidu k rozboru průběhů vibrace a k hmatové odezvě; tisková zpráva Applu k Apple Watch.

Kdo měl před deseti lety plnou paměť, koupil kartu za pár stovek a bylo to. U vrcholné řady Galaxy dnes slot na kartu není a velikost paměti se volí jednou, při koupi telefonu. Kdy se to zlomilo, není potřeba odhadovat: Samsung si vede tabulku, která ke každému modelu uvádí největší přijímanou kartu. Naposledy ji upravil 29. května 2026.

Jednou vypuštěno, jednou vráceno, potom nadobro

Kapacita v tabulce dlouho jen rostla. Galaxy S2 bere kartu do 32 GB, S4 do 64 GB, S5 do 128 GB, S8 do 256 GB, S9 do 400 GB, S10 do 512 GB a S20 do 1 TB. Dvakrát ale místo čísla stojí věta „No external memory“, tedy žádná vnější paměť. Poprvé u řady S6, podruhé u řady S21.

Modely S6 a S6 edge Samsung představil 2. března 2015 s prodejem od 10. dubna téhož roku. Vydrželo to jednu generaci: tisková zpráva z 22. února 2016 u modelů S7 a S7 edge slot znovu jmenuje, a to i s tím, jak byl vyřešený: karta se dávala do hybridního šuplíku, o který se ve vybraných zemích dělila s druhou SIM. Přijmout měla až 200 GB, což s tabulkou sedí.

Podruhé slot zmizel u řady S21, kterou Samsung ohlásil 14. ledna 2021 a v Kanadě začal prodávat 29. ledna. Novější vrcholné modely už přehled neuvádí vůbec. Technické údaje Galaxy S26 Ultra mají u paměti jen vestavěnou kapacitu a položku pro vnější paměť neobsahují.

Rozhodnutí neplatilo pro celou nabídku najednou. Tatáž tabulka ukazuje rozdíl uvnitř jedné řady: Galaxy Note 10 kartu nepřijme, o kus větší Note 10+ ano, a to do 1 TB. A u levnějších modelů slot přežil dál, u Galaxy A33 5G i A53 5G tabulka pořád uvádí až 1 TB.

Sběrnice karty zůstala tam, kde byla

Důvod je vidět na číslech obou stran. SD Association, která normu pro karty vydává, uvádí u základního režimu 12,5 MB/s a u režimu High Speed 25 MB/s. Rozšířené UHS-I zvládne 104 MB/s v režimu SDR104 a vystačí si přitom s jednou řadou kontaktů. Rychlejší UHS-II a UHS-III potřebují řadu druhou: UHS-II dává 156 MB/s obousměrně, nebo 312 MB/s, když se obě linky přepnou jedním směrem, UHS-III pak 312, respektive 624 MB/s.

Vestavěná paměť mezitím zrychlovala po vlastní ose. Sdružení JEDEC, které normu pro paměti v telefonech spravuje, vydalo UFS 4.0 v roce 2022, verzi 4.1 v prosinci 2024 a UFS 5.0 letos v únoru. Samsung u své paměti podle UFS 4.0 udává 4 200 MB/s při čtení a 2 800 MB/s při zápisu.

Poměr obou čísel, tedy 4 200 proti 104 MB/s, dává zhruba čtyřicetinásobek. Ten podíl jsme spočítali sami, žádný ze zdrojů ho neuvádí, a stojí vedle sebe dvě různé veličiny: propustnost sběrnice karty a naměřená rychlost sekvenčního čtení paměti. Přesný násobek proto nic neznamená, řád ano.

Rychlá karta existuje, jen ne v telefonu

Není to tak, že by se rychlá vyjímatelná paměť nedala vymyslet. SD Association má normu SD Express, která jede po sběrnici PCIe s protokolem NVMe a v provedení PCIe Gen4 se dvěma linkami dosahuje až 3 940 MB/s. To je zhruba na úrovni vestavěné paměti podle UFS 4.0.

Svou vyjímatelnou kartu má i JEDEC. Norma UFS Card Extension Standard nese označení JESD220-2B, naposledy ji sdružení upravilo v listopadu 2020 a funkcemi odpovídá UFS verze 3.0. Telefon by pro takovou kartu ale musel mít slot, a v seznamu Samsungu žádný model, který by ji přijal, není.

Co z toho plyne pro majitele

Kdo si dnes kupuje vrcholný Galaxy, rozhoduje o velikosti paměti jednou a napevno. Doplnit se dá místem v cloudu, které ale potřebuje připojení a platí se opakovaně. Nepříjemné je načasování: paměti letos podražily a Apple zdražil Macy a iPady. Zdražení se tak potkává s dobou, kdy se cena vyšší verze telefonu obejít nedá.

Přitom to, co paměť zaplňuje, roste dál. Fotoaparát v telefonu skočil z pěti megapixelů na dvě stě a k tomu přibylo video ve vyšším rozlišení. Naše hodnocení: rychlost je pro výrobce dobrý argument, protože měřitelný, ale majiteli telefonu vysvětluje jen půlku ztráty. Druhou půlku, tedy že se paměť nedá rozšířit ani za tři roky, když přestane stačit, čísla o propustnosti neřeší.

Zdroje: přehled podporovaných karet na stránkách podpory Samsungu, tiskové zprávy Samsungu k řadám S6, S7 a S21, přehled rychlostí sběrnice od SD Association, stránka JEDEC k normě UFS a popis paměti UFS 4.0 od Samsungu.

Položit prst na displej a odemknout telefon je dnes tak samozřejmé, že si toho skoro nikdo nevšimne. Čtečka otisků ale v telefonech byla dávno předtím, než se dostala pod sklo, a ovládala se jinak. Nejlépe je to vidět na podzimu roku 2013, kdy s ní během několika týdnů přišly dvě firmy a každá si vybrala jiný způsob, jak prst přečíst.

Obdélník na zádech, po kterém se táhne prst

HTC ohlásilo model One max v říjnu 2013 jako největší kus rodiny One: displej o úhlopříčce 5,9 palce s rozlišením 1080p, čtyřjádrový Snapdragon 600 na 1,7 GHz a hmotnost 217 g. Na zadní straně k tomu přibyla podlouhlá čtečka otisků. Příručka k telefonu ji na nákresu zad vypisuje hned za hlavním fotoaparátem.

Ve vlastním tiskovém materiálu ji HTC popsalo jako funkci, která odemkne obrazovku a rychle spustí aplikaci, jednu pro každý ze tří uložených prstů. Podstatné je sloveso, které používá příručka: prst se po snímači musel táhnout, a to shora dolů. Uložit jeden otisk znamenalo přejet po čtečce čtyřikrát.

Jak přesně, na to má příručka vlastní seznam rad. Prst se nemá krčit ani mířit špičkou, tahat se má svisle, ne napříč, musí být suchý a čistý, nesmí přejíždět moc rychle ani moc pomalu a nesmí se tlačit moc ani málo. Pět podmínek na jedno odemknutí je dost; podle nás je to přesně ten druh drobného tření, kvůli kterému se funkce po pár týdnech přestane používat.

Umístění přitom mělo svou logiku. Telefon se drží tak, že ukazovák leží zezadu zhruba v místě, kde snímač byl, takže se k němu majitel dostal, aniž musel měnit úchop. U kusu širokého 82,5 mm to ale znamenalo trefovat se poslepu, protože na záda při držení není vidět. To je naše úvaha, ne údaj od HTC.

Apple vsadil na dotyk a tvrdý kámen

Apple představil Touch ID 10. září 2013 s iPhonem 5s, tedy zhruba o měsíc dřív. Postavil ho jinak: snímač je zabudovaný do tlačítka pod displejem, kryje ho laserem řezaný safír a pracuje kapacitně. Do vyhrazené části čipu A7 zvané Secure Enclave se ukládá matematický popis otisku, ne jeho obraz. Ocelový kroužek kolem tlačítka pozná dotyk a čtečku probudí, aby nemusela snímat pořád.

Rozdíl proti proužku na zádech je v tom, že prst se nemusí hýbat a nezáleží na jeho natočení: Apple uvádí, že Touch ID přečte otisk ve všech 360 stupních, a obraz bere z podkožních vrstev, ne z povrchu kůže. Pravděpodobnost, že se sejde dost podobný cizí otisk, firma vyčíslila na 1 ku 50 000 pro jeden uložený prst. Pět neúspěšných pokusů za sebou telefon ještě strpí, pak chce heslo. To si vyžádá i po restartu a poté, co je od posledního odemčení víc než 48 hodin.

Ten rozdíl přežil až do snímačů pod displejem. I ultrazvuková čtečka, o které je řeč níž, počítá s prstem, který se položí a chvíli s ním člověk nehne.

Co dnes musí čtečka splnit, aby ji pustili ke klíčům

Měřítko, kterým se čtečky posuzují dnes, v době One max ještě neexistovalo. Dokumentace Android Open Source Projectu dělí čtečky do tří tříd hlavně podle toho, jak snadno se dají ošidit podvrhem, tedy umělým prstem nebo fotografií obličeje. Ta míra se jmenuje spoof acceptance rate (SAR) a do Androidu ji přidala až verze 9.

• Třída 3 (dřív Strong) potřebuje SAR do 7 %. Smí uvolnit klíče vázané na přihlášení v systémovém úložišti a nabídnout se aplikacím přes rozhraní BiometricPrompt nebo FIDO2. Heslo si systém vyžádá nejpozději po 72 hodinách.
• Třída 2 (Weak) má SAR mezi 7 a 20 %. Aplikace ji můžou vyvolat, ale ke klíčům ji systém nepustí, heslo chce po 24 hodinách a po čtyřech hodinách nečinnosti nebo třech chybných pokusech.
• Třída 1 (Convenience) má SAR mezi 20 a 30 % a aplikacím se vůbec nenabízí.

Zajímavější je, co třídy nerozlišuje. Požadavek na false acceptance rate, tedy na to, jak často systém přijme náhodně zvoleného cizího člověka, mají všechny tři stejný: 1 ku 50 000, přesně to číslo, které uvádí Apple u Touch ID. Stejná je i tolerovaná chybovost u pravého majitele, deset procent. Rozhoduje tedy odolnost proti cílenému podvrhu, ne přesnost na náhodném prstu.

Pod sklo se čtečka dostala ultrazvukem

Poslední krok byl snímač schovat pod displej. Qualcomm k tomu použil zvuk místo světla: čidlo vyšle proti prstu ultrazvukový pulz a z odrazu složí prostorový obraz rýh a brázd. Podle výrobce to zabírá i na prstu mokrém nebo ušpiněném, což je přesně opak podmínek, které si vymiňovala příručka k One max.

První generaci 3D Sonic Sensor firma nasadila do modelů Galaxy S10, Note10, S20 a Note20; snímač měřil 4 × 9 mm, tedy 36 mm². Druhá generace, ohlášená v lednu 2021, snímač zvětšila na 8 × 8 mm, tedy 64 mm². To je o 77 % víc plochy, 1,7krát víc sebraných biometrických dat a podle Qualcommu o 50 % rychlejší čtení.

HTC svěřilo čtečce už v roce 2013 víc než odemknutí: tři prsty, tři aplikace. Snímač pod sklem umí totéž a k tomu se dostane ke klíčům, které si aplikace uloží; musí ale splnit tabulku čísel, která tehdy neexistovala. A řeší přitom pořád tutéž potíž jako proužek na zádech, jen o pár desítek milimetrů čtverečních dál: aby se do citlivého místa dalo trefit poslepu.

Zdroje

• Tiskový materiál HTC k modelu One max (archivovaná podoba webu htc-press.com)
• Stránka HTC One max na htc.com s parametry telefonu (archivovaná podoba)
• Uživatelská příručka HTC One max (PDF, 175 stran): nákres zad na straně 11, oddíl o čtečce na straně 24
• Tisková zpráva Applu k iPhonu 5s z 10. září 2013
• Apple: About Touch ID advanced security technology
• Android Open Source Project: Measure biometric unlock security
• Qualcomm: Introducing Qualcomm 3D Sonic Sensor Gen 2 a stránka 3D Sonic Sensor

Telefon otočený na šířku hraje video ve stereu. Levý a pravý kanál ale nevycházejí ze dvou stejných reproduktorů: jeden sedí na spodní hraně a druhý je sluchátko, kterým se telefonuje. Uspořádání, kde oba sedí na čele nad displejem a pod ním, v telefonech dlouho nevydrželo. HTC ho ohlásilo v roce 2013 a samo od něj po třech letech odešlo.

Dvě mřížky, nad displejem a pod ním

HTC ohlásilo nový model One 19. února 2013 v Londýně a New Yorku. V tiskové zprávě stojí, že HTC BoomSound přináší poprvé v telefonu přední stereo reproduktory s vyhrazeným zesilovačem a k tomu displej Full HD, který posluchače vtáhne do hudby, videa a her. Zesilovač je v té větě jeden, ne dva. Na zvuk se navíc pouštěla úprava Beats Audio, podle zprávy napříč celým systémem.

Že to je poprvé, tvrdí HTC, ne my; jiný zdroj to nedokládá. Nesporné je uspořádání: displej měl 4,7 palce a rozlišení Full HD, tedy 468 bodů na palec, a nad ním i pod ním zbyl pás, na který se vešly dvě stejné mřížky. Jak se ten kus hliníku vyráběl, popisuje samostatný text o unibody HTC One.

Za tři roky couvlo HTC samo

Model HTC 10 ohlásila firma 12. dubna 2016 v Seattlu. Tisková zpráva u něj mluví o znovu navržených reproduktorech BoomSound Hi-Fi edition, které mají oddělený výškový a basový reproduktor po vzoru předních akustických soustav a ke každému z nich vlastní zesilovač. Rozdíl proti roku 2013 je v tom, co zpráva popisuje: tehdy prostě přední stereo reproduktory a jeden vyhrazený zesilovač, teď dva reproduktory, každý pro jiné pásmo, a dva zesilovače. Táž zpráva v odstavci o návrhu telefonu píše, že reproduktory mají působit uhlazeněji a znít lépe. Kde přesně oba sedí, v ní není.

Apple: dvakrát hlasitěji, o umístění ani slovo

Apple ohlásil iPhone 7 a 7 Plus 7. září 2016 v San Francisku. Philip Schiller, tehdejší viceprezident pro celosvětový marketing, v tiskové zprávě mluví o zcela novém systému stereo reproduktorů, který dává dvojnásobek zvuku (přeloženo z angličtiny). Odstavec o zvuku to upřesňuje: nové stereo reproduktory hrají dvakrát hlasitěji než iPhone 6s a mají větší dynamický rozsah. Kde ty reproduktory jsou, zpráva neuvádí ani slovem.

Samsung to popsal celé

Konkrétní je až Samsung. V rozboru z 25. února 2018 stojí, že firma umístila stereo reproduktory laděné značkou AKG na spodní hranu a do sluchátka Galaxy S9. Je to popis od výrobce, ne odhad z rozebraného telefonu.

Druhý text ze 6. dubna 2018 říká, co to stálo. Vývojáři nejdřív konstatují, že telefon má obvykle jediný reproduktor na spodní hraně, takže zvuk míří jen jedním směrem. Horní část telefonu vyhodnotili jako nejlepší místo pro druhý, a proto museli přeskládat součástky, které tam už byly: přední fotoaparát a snímač duhovky. Nový reproduktor přitom musel být dost plochý, aby si telefon udržel displej Infinity bez rámečků. Stávající reproduktor na spodní hraně zvětšili na jedenapůlnásobek a rok padl na úpravy pohyblivé části, aby bylo dost místa.

Pak následuje věta, ve které je celý rozdíl proti roku 2013. Kvůli tvaru telefonu zůstaly mezi oběma reproduktory malé rozdíly ve velikosti, a tak se musely doladit, aby dávaly stejně hlasitý zvuk. Ne postavit stejné, doladit. Celek byl podle Samsungu 1,4krát hlasitější, tedy o 3 až 4 dB, než Galaxy S8.

Místo, ne zvuk

Rámečky nad displejem a pod ním z telefonů zmizely a s nimi i plocha, na kterou se vešly dvě stejné mřížky. Otvor pro sluchátko v telefonu zůstat musí, protože se jím telefonuje. Druhý kanál se tedy nastěhoval tam, kde bylo místo, které stejně nešlo ušetřit.

Podle nás z toho plyne prosté pravidlo, které platí i jinde: v telefonu se prosadí řešení, které nepotřebuje vlastní místo. Dva reproduktory nad sebou na čele mají oba stejně daleko k uchu, ale stojí pás nad displejem a pod ním. Reproduktor na hraně a ve sluchátku nestojí nic navíc a rozdíl se dorovná laděním. Že je to dorovnávání, a ne rovnost, napsal o svém vlastním telefonu sám výrobce.

Zdroje

• Introducing the New HTC One, a New Perspective on Smartphones, HTC, 19. února 2013
• HTC's New Flagship: Sculpted to Perfection, HTC, 12. dubna 2016
• Apple introduces iPhone 7 & iPhone 7 Plus, Apple, 7. září 2016
• How Samsung Enhanced the Galaxy S9's Display and Sound, Samsung, 25. února 2018
• Bringing Stereo Speakers to Life, Samsung, 6. dubna 2018

iPhone 15 Pro má po straně tlačítko, kterému Apple říká Action button, a majitel si vybere, co bude dělat. Telefon s vyhrazenou klávesou pro jednu jedinou službu ale HTC ohlásilo dávno předtím. HTC ho ohlásilo v únoru 2011 a vedlo do Facebooku.

Klávesa, která pulzovala

HTC představilo ChaChu a Salsu 15. února 2011 na veletrhu Mobile World Congress v Barceloně. Podle tiskové zprávy otištěné na SlashGearu měly obě vyhrazené tlačítko Facebooku pro přístup ke klíčovým funkcím služby jedním dotykem. ChaCha dostala hmatovou klávesnici QWERTY a displej 2,6 palce na šířku s rozlišením 480 × 320 bodů, Salsa jen dotykový displej 3,4 palce se stejným rozlišením. Obojí běželo na Androidu s nadstavbou HTC Sense.

Tlačítko vědělo, co je zrovna na obrazovce. Tisková zpráva to popisuje tak, že jemně pulzuje světlem, kdykoli je příležitost něco sdílet. Jedním stiskem se dala změnit nálada, nahrát fotka, sdílet stránka, poslat na zeď právě hraná skladba nebo zaznamenat místo; skladbu telefon sám poznal. Chris Davies ve zprávě pro SlashGear z téhož dne doplnil, co v tiskové zprávě není: dlouhý stisk otevřel Facebook Places a k odeslané skladbě se připojil odkaz na Amazon.

Tehdejší generální ředitel HTC Peter Chou to v tiskové zprávě zdůvodnil počtem uživatelů. „S více než 500 miliony aktivních uživatelů po celém světě se Facebook stal synonymem sociálního webu,“ řekl podle ní (přeloženo z angličtiny).

Vlastní telefon, cizí cíl

Facebook přitom přístroje nebral za své. HTC podle SlashGearu samo zdůrazňovalo, že nejde o telefon s výhradním požehnáním Facebooku a že podobné přístroje chystají i jiní výrobci. Henri Moissinac, tehdejší šéf mobilního obchodu Facebooku, v tiskové zprávě mluvil o několikaleté spolupráci a o tom, že ChaCha a Salsa jsou její další fáze.

Tím je popsané celé uspořádání. Klávesa byla na telefonu HTC, ale mířila do služby, kterou HTC neprovozovalo a o jejíchž funkcích nerozhodovalo. Majitel dostal hardwarové tlačítko svázané s účtem u cizí firmy; Davies ho v téže zprávě popsal jako napevno zadrátované ke sdílení.

Samsung: nejdřív vlastní hlas, po dvou letech volba

Vyhrazená klávesa se vrátila o šest let později. Samsung ohlásil Galaxy S8 a S8+ 29. března 2017 a dal jim tlačítko pro Bixby, vlastního hlasového pomocníka. Podle tiskové zprávy se jím dalo Bixby vyvolat a procházet služby a aplikace hlasem, dotykem i psaným příkazem.

Proti ChaChe se změnilo jedno: cíl patřil výrobci telefonu. Volbu ale majitel nedostal hned. Samsung popsal 22. února 2019 u Galaxy S10 funkci Bixby Key Customization: jedním nebo dvojím stiskem se pouští Bixby a druhá možnost se dá přiřadit oblíbené aplikaci nebo uloženému příkazu. V poznámce pod čarou stálo, že totéž dostanou aktualizací i starší vlajkové lodě s Bixby na Androidu Pie.

Apple: nastavitelné od prvního dne

Apple představil Action button 12. září 2023 spolu s iPhonem 15 Pro a 15 Pro Max. Tisková zpráva ho popisuje jako náhradu jednoúčelového přepínače mezi vyzváněním a tichem. Ve výchozím stavu dělá totéž co on, ale majitel si místo toho může vybrat fotoaparát, svítilnu, diktafon, režim soustředění, překladač nebo funkce pro přístupnost, třeba lupu, a kdo chce víc možností, pověsí na tlačítko zkratku. Překladač měl podle poznámky pod čarou přibýt až později téhož roku.

Co z ChaChy zbylo

Nápad přežil, vazba ne. ChaCha měla jediný cíl, vybral ho výrobce a patřil někomu třetímu. Bixby měl také jediný cíl, ale aspoň vlastní, a po dvou letech se o něj majitel mohl podělit s aplikací, kterou si zvolil. Apple začal rovnou u volby.

Apple ani Samsung se přitom na ChaChu nikde neodvolávají a žádný ze zdrojů netvrdí, že by jedno vzniklo z druhého. Srovnávají se data a popisy, ne rodokmen.

Podle nás je z toho vidět jedno praktické pravidlo. Tlačítko je součástí těla telefonu a vydrží, dokud telefon slouží; služba za ním se změnit může a majitel s tím nesvede nic. Klávesa, kterou si přenastaví, tenhle rozdíl obchází – a je to jediná věc, ve které se dnešní tlačítko od toho z roku 2011 opravdu liší.

Zdroje

• HTC ChaCha And HTC Salsa Facebook Phones Debut, SlashGear, 15. února 2011, včetně plného znění tiskové zprávy HTC
• HTC Announces Six New Android Devices, Android Police, 15. února 2011
• Social Addicts Rejoice! HTC ChaCha Facebook Phone Headed For AT&T, TechCrunch, 20. června 2011
• Discover New Possibilities with the Samsung Galaxy S8 and Galaxy S8+, Samsung, 29. března 2017
• More Powerful, More Personal: Bixby on the Galaxy S10, Samsung, 22. února 2019
• Apple unveils iPhone 15 Pro and iPhone 15 Pro Max, Apple, 12. září 2023

Podržíte prst na hotové fotce v iPhonu a ta se rozhýbe. Na Pixelu se rozhýbe taky, jen se tomu říká jinak. Obojí dělá totéž: ke snímku se uloží pár sekund videa. Telefon, který tohle nabízel jako jednu ze tří hlavních novinek, přišel na trh v roce 2013 a funkce se jmenovala Zoe.

Tři sekundy ke snímku

HTC ohlásilo nový HTC One 19. února 2013 v Londýně a New Yorku. Tisková zpráva jmenovala tři novinky: BlinkFeed (proud zpráv rovnou na domovské obrazovce), BoomSound (reproduktory na čele přístroje) a Zoe. O té se v ní psalo, že dovoluje pořizovat fotografie ve vysokém rozlišení, které „ožívají ve třísekundových úryvcích“.

Vedle fotky se tedy uložil i kousek videa. Nevznikl jeden obrázek, ale krátká sekvence, se kterou se pak dalo pracovat. K tomu HTC přidalo automatické sestřihy: telefon si z jedné události poskládal krátké video s hudbou a přechody.

Celé to stálo na snímači, kterému firma říkala UltraPixel. Podle tiskové zprávy zachytil o 300 % víc světla než tehdy běžné snímače v telefonech, protože měl méně obrazových bodů, zato větších. Tělo kolem něj bylo z jednoho kusu hliníku, o čemž jsme psali zvlášť.

Lepší výraz vybíral palec

Jak se Zoe používala, popsal Edward C. Baig v recenzi pro USA Today z 8. dubna 2013. Kromě fotky se nahrálo několik sekund videa a v úpravách šlo přetáhnout kolečko kolem obličeje tak dlouho, dokud člověk nenašel výraz, se kterým se dá žít; recenzent tu funkci pojmenoval „always smile“. Zoe podle něj uměla i samočinně složit krátký tematický sestřih z pořízených snímků.

Táž recenze ale Zoe vytkla, že je software často matoucí a že nebývá zřejmé, jak se ke které funkci proklikat. Pro dnešní pohled je to podstatné: myšlenka byla hotová, ovládání ne.

Apple 2015, Google 2017

Apple představil Live Photos 9. září 2015 spolu s iPhonem 6s. V tiskové zprávě stálo, že takový snímek na stisk odhalí okamžiky bezprostředně před vyfocením a po něm. Konkrétnější je vlastní nápověda Applu: telefon zaznamená 1,5 sekundy před stiskem a 1,5 sekundy po něm. Dohromady tři sekundy, tedy stejně dlouhý úsek, jaký sliboval HTC o dva a půl roku dřív.

Google totéž přidal k Pixelu 2, oznámenému 4. října 2017. Ve firemním blogu se o tom psalo jako o „motion photos“, které zachytí několik sekund videa kolem snímku. Bylo to pár týdnů poté, co Google a HTC podepsali dohodu, ve které ke Googlu přešla část inženýrů HTC i licence k jeho patentům.

Dnes vybírá telefon

Rozdíl proti roku 2013 není v tom, co se ukládá, ale kdo se v tom pak přehrabuje. Nápověda k fotoaparátu Pixelů popisuje funkci Top Shot tak, že aplikace pořídí sérii snímků a nejlepší z nich vybere sama. Na Pixelu 10 jde ještě dál: funkce Auto Best Take podle téže nápovědy spojí nejlepší výrazy všech lidí z několika snímků do jednoho nového obrázku.

Je to táž práce, kterou v roce 2013 dělal palec nad kolečkem kolem obličeje, jen ji převzal software. Zoe nabízela obojí naráz a podle dobové recenze se v tom dalo ztratit; dnes je ta pracnější polovina schovaná do jednoho tlačítka.

Ruční cesta z roku 2013 přitom nezmizela. Táž stránka nápovědy vedle Top Shotu popisuje i to, jak si z motion photo vybrat oblíbený snímek ručně a jak celý záznam uložit jako video. Kdo tedy fotoaparátu nevěří, může si okamžik pořád vybrat sám; jen už to není hlavní funkce telefonu, ale položka v podnabídce.

Zdroje

• Introducing the new HTC One, a new perspective on smartphones, HTC, 19. února 2013
• HTC One phone a knockout contender, USA Today, 8. dubna 2013
• Apple Introduces iPhone 6s & iPhone 6s Plus, Apple, 9. září 2015
• Bring your photos to life, podpora Applu
• Ask more of your phone: Google Pixel 2, Google, 4. října 2017
• Get a great photo every time with Top Shot, nápověda k fotoaparátu Pixelů

Tecno oznámilo koncept telefonu, jehož displej podle firmy nemá kolem sebe žádný rámeček. Přístroj se jmenuje Next-Gen Borderless Concept Phone a veřejně ho firma ukáže v září na berlínském veletrhu IFA. Zatím vydala tiskovou zprávu a snímky, na kterých koncept stojí vedle iPhonu 17 Pro.

Jak nulového rámečku dosáhla, popsala třemi obraty: jiným poskládáním vnitřků, novým způsobem, jak se displej balí, a přestavbou konstrukce. Nic konkrétnějšího zatím neřekla. Neuvedla čip, paměť, kapacitu baterie ani fotoaparát a záda přístroje neukázala vůbec. Jedna věc je ale na snímcích dobře vidět: v displeji zůstal průstřel pro přední kameru.

Rámeček není okraj, ale skladiště

Proužek kolem displeje nikdy nebyl jen ozdoba. Nad obrazovkou bývá sluchátko, čidlo přiblížení (to zhasne displej, když si telefon přiložíte k uchu), přední kamera a někdy dioda oznámení. Pod obrazovkou tlačítka a ohyb kabelu, kterým je displej připojený ke zbytku telefonu. Každý milimetr, o který rámeček zhubne, znamená, že se něco z toho musí přestěhovat, nahradit něčím jiným, nebo zmizet.

Kolik místa to zabíralo, je nejlíp vidět na HTC One z roku 2013. Nad displejem a pod ním měl hliníkové pruhy s reproduktory, aby zvuk mířil na posluchače, a ne do stolu. Recenze Ubergizmo z dubna 2013 hodnotila zvuk jako výborný a poznamenala, že přední reproduktory tehdy většina telefonů neměla. O tom, jak se tělo toho telefonu vyrábělo, jsme psali v samostatném článku.

Sharp 2014: všechno se sestěhovalo do brady

V USA takový telefon prodával od srpna 2014 operátor Sprint. Sharp Aquos Crystal měl nahoře a po stranách rámeček v řádu jednotek milimetrů a všechno, co jinde leží kolem displeje, nacpal do široké brady pod ním. Server Phone Scoop, který si přístroj osahal 19. srpna 2014, to popsal přesně takhle: prvky obvykle rozeseté kolem displeje jsou zmáčknuté do jednoho velkého spodního rámečku, a ten je pak plný čidel, tlačítek a ovládacích prvků.

Nebyla to vlajková loď. Displej měl pět palců a rozlišení 720p, kryt displeje byl z plastu místo skla a telefon stál v plné ceně 240 dolarů. Recenzent si stěžoval, že plast působí lacině a že se obraz po stranách opticky láme. Telefon skoro bez rámečku byl tehdy levnější trik, ne výsada drahých přístrojů.

Xiaomi 2016: sluchátko piezoelektrické, čidlo ultrazvukové

O dva roky později šlo Xiaomi dál. Mi Mix, oznámený 25. října 2016, měl podle výrobce 91,3 % čelní strany zabrané displejem. Sluchátko nahradil piezoelektrický budič, který rozezvučí rám telefonu; čidlo přiblížení nahradil ultrazvuk; přední kamera se přestěhovala dolů, do brady pod obrazovkou, takže si člověk musel telefon na selfie otočit vzhůru nohama.

Xiaomi samo Mi Mix nazývalo konceptem. Přesto měl cenu 3 499 jüanů, tehdy asi 516 dolarů, a od 4. listopadu 2016 se v Číně prodával. Návrh dělal francouzský designér Philippe Starck, tělo bylo z keramiky. The Verge si tehdy všiml, že kusy držené na pódiu ukazovaly na displeji stejný čas jako tisková fotografie; jestli šlo o funkční přístroje, se z prezentace poznat nedalo. Stejná otázka platí i u dnešního konceptu.

Kamera pod displejem existuje od roku 2020

Poslední věc, kterou se z čelní strany nedaří dostat, je přední kamera. ZTE představilo 1. září 2020 Axon 20 5G a označilo ho za první telefon na světě s kamerou pod displejem. Ve zprávě vyjmenovalo pět technologií, na kterých to stojí: materiály s vysokou průhledností, dvojici řídicích čipů, vlastní budicí obvody, jinak uspořádanou matici bodů a vlastní algoritmus na selfie.

Že koncept Tecna po šesti letech od Axonu průstřel pořád má, je podle nás to hlavní, co o něm zveřejněné snímky říkají. Rámeček kolem displeje se zmenšit dá. Díra uprostřed obrazovky je těžší úloha a Tecno ji zatím neřeší.

Co se dá čekat v Berlíně

Tecno naznačilo, že by nulový rámeček chtělo dostat i do běžných telefonů. Snímek konceptu ale zatím neříká nic o tom, jestli takový displej jde vyrábět ve velkém a za jakou cenu; ani jedno firma neuvedla. Na IFA má být přístroj k vidění; do té doby je to obrázek.

Zdroje

• Tecno teases Borderless Concept phone with 0mm display bezels, GSMArena, 31. července 2026
• Tecno Teases 0mm-Bezel Concept Phone Ahead Of IFA 2026, Lowyat.NET, 31. července 2026
• Hands-On: Sharp Aquos Crystal for Sprint, Phone Scoop, 19. srpna 2014
• Sharp's new smartphone has a bezel that's barely there, CNET, 18. srpna 2014
• Xiaomi is selling the concept phone of your wildest dreams, The Verge, 25. října 2016
• Xiaomi Mi MIX with 6.4-inch bezel-less display announced, FoneArena, 25. října 2016
• ZTE unveils world's first under-display camera smartphone Axon 20 5G, ZTE, 1. září 2020
• HTC One Review (M7), Ubergizmo, duben 2013

Apple oznámil první iPhone 9. ledna 2007 a v tiskové zprávě uvedl dvě čísla: 499 dolarů za model se 4 GB paměti a 599 dolarů za osmigigabajtový. Nejlevnější iPhone 17 Pro dnes podle ceníku na apple.com stojí 1 099 dolarů. Rozdíl je pět set dolarů, jenže část z něj není zdražení – jen jiná hodnota peněz.

Čím jsem přepočítával

Použil jsem index spotřebitelských cen CPI-U amerického statistického úřadu práce, řadu CUUR0000SA0, tedy index pro všechny městské spotřebitele bez sezonního očištění. Beru červen 2007, tedy měsíc, na který Apple ohlásil zahájení prodeje: index má hodnotu 208,352. Za červen 2026, poslední zveřejněný měsíc, je to 333,952. Podíl obou čísel dává koeficient 1,6028.

Po vynásobení vychází 599 dolarů z roku 2007 na 960 dnešních a levnější čtyřgigabajtový model na 800. Násobení je moje, hodnoty indexu jsou z veřejného rozhraní úřadu. S jiným indexem by vyšlo jiné číslo.

Co k 599 dolarům patřilo navíc

Cena telefonu tehdy nebyla celá útrata. Apple a AT&T oznámily 26. června 2007 tarify k iPhonu: 59,99 dolaru za 450 minut, 79,99 za 900 minut a 99,99 za 1 350 minut. Podle téže zprávy všechny vycházely z nové dvouleté smlouvy s AT&T a platil se k nim jednorázový aktivační poplatek 36 dolarů.

Kdo si tedy v roce 2007 pořídil osmigigabajtový iPhone s nejlevnějším tarifem, zaplatil za dva roky 2 074,76 dolaru, v dnešních penězích zhruba 3 325. Ten součet je moje aritmetika, ne údaj ze zdroje – jednotlivá čísla v něm ale z tiskových zpráv jsou.

Android začínal na 179 dolarech. S háčkem

Prvního Androida svět uviděl o dvacet měsíců po oznámení iPhonu. T-Mobile 23. září 2008 oznámil T-Mobile G1, tedy HTC Dream, jako první telefon s Androidem na světě; v tiskové zprávě stojí, že se začne prodávat 22. října za 179 dolarů s dvouletou hlasovou a datovou smlouvou. Tehdejší šéf HTC Peter Chou v ní mluví o tom, že je pro firmu ctí být u toho. Server GSMArena uvedl týž den tutéž cenu i datum.

Po přepočtu vychází 179 dolarů z října 2008 na 276 dnešních; index za říjen 2008 je 216,573, koeficient tedy 1,542. Jenže tohle číslo se s dnešním ceníkem srovnávat nedá. Cena byla dotovaná operátorem a vázaná na dvouletý závazek, takže ji zákazník doplácel v měsíčních platbách. Dnešních 1 099 dolarů je naproti tomu cena za telefon, který si člověk odnese bez jakékoli smlouvy.

Dnešní ceník

Apple prodává iPhone 17 Pro s 6,3palcovým displejem a 256 GB za 1 099 dolarů, tutéž paměť v 6,9palcové verzi za 1 199 a nejdražší konfiguraci, dvouterabajtovou, za 1 999. Jsou to ceny ve variantě „Connect on your own later“, tedy bez připojení k operátorovi.

Samsung má Galaxy S26 Ultra s 256 GB v ceníku za 1 299,99 dolaru, jenže 29. července byla tahle částka na jeho stránce přeškrtnutá a telefon se nabízel za 1 049,99. Ceníková a prodejní cena tedy nejsou totéž ani dnes.

A HTC? Vlajkovou loď v téhle kategorii už nemá. Jeho americký web 29. července překlápěl adresu sekce chytrých telefonů rovnou na úvodní stranu a stránka modelu U24 pro na něm vrací chybu 404. Britská a tchajwanská verze produktovou stránku mají, cenu na ní ale neuvádějí.

Co srovnání nesnese

Osmigigabajtový iPhone z roku 2007 a dnešní Pro se 256 GB nejsou týž výrobek s jinou cenovkou. Vedle paměti se změnilo i postavení v nabídce: v lednu 2007 měl Apple dva modely a 599 dolarů byl vrchol, dnes na stránce iPhonu stojí vedle sebe 17 Pro, Air, 17, 17e a starší šestnáctka. Vrchol řady se posunul nahoru, ale nabídka se pod ním rozvětvila.

Čisté nevyjde ani srovnání vrcholu s vrcholem. V roce 2007 stál nejdražší iPhone 599 dolarů, tedy 960 dnešních; nejdražší dnešní Pro stojí 1 999. Postavit 960 proti 1 099 znamená srovnat tehdejší vrchol s dnešním základem, takže rozdíl čtrnáct a půl procenta za devatenáct let platí jen pro tuhle jednu dvojici. A kdo k ceně telefonu přičte povinný tarif, dostane u roku 2007 číslo, se kterým dnešní ceníková cena nemá co srovnávat – právě tahle část účtu se z vyprávění o tom, jak byly telefony kdysi levné, ztrácí nejčastěji.

Zdroje: tisková zpráva Applu z 9. ledna 2007, společná zpráva Applu a AT&T o tarifech, tisková zpráva T-Mobilu k G1, GSMArena, ceník iPhonu 17 Pro, ceník Galaxy S26 Ultra a data CPI-U z rozhraní BLS.

V technologickém parku Xiaomi v Pekingu se od 22. do 25. června sešlo přes devadesát inženýrů z více než dvaceti firem, mimo jiné z Applu, Huawei, Oppa, viva, Googlu a Honoru. Řešili připravovanou verzi Qi2 50W, tedy normu na bezdrátové nabíjení telefonů padesáti watty. Ve společném zkušebním prostředí procházeli návrhy specifikace a zkoušeli na prototypech, jestli si zařízení různých značek rozumějí.

Wireless Power Consortium (WPC), tedy sdružení, které za normou Qi stojí, o schůzce vydalo zprávu 30. června. Rovnou v ní opravuje shrnutí, které o setkání zveřejnilo Xiaomi: řešení „nízká indukčnost, nízké napětí, vysoký výkon“ do normy nevstupuje teď, ale až v jejím vydání v roce 2027. Padesátiwattové nabíjení je tedy zatím návrh, ne něco, co by šlo koupit.

Watty ale nejsou to jediné, čím se Qi2 liší od starší Qi: telefon k podložce drží prstenec magnetů. Není to nový nápad ani vynález poslední generace telefonů.

Palm to prodával jako příslušenství

V lednu 2009 ukázal Palm spolu s telefonem Pre nabíjecí dok Touchstone. Server Wired ho popsal v dubnu téhož roku takto: dok používá magnetickou indukční vazbu a telefon k němu připoutá magnetický kryt nasazený na záda přístroje.

Nebyla to levná záležitost. Recenze CNETu z 13. července 2009 uvádí, že sada stála 69,99 dolaru; samotný dok 49,99 a zadní kryt 19,99. Bez toho krytu Touchstone nefungoval, takže si zákazník kupoval kus telefonu, ne univerzální podložku. Vyměnitelný zadní kryt byl tehdy samozřejmost, dnes už u telefonů nebývá. Dok uměl i jednu věc navíc: když na položený telefon někdo zavolal a majitel hovor přijal, přepnul se přístroj sám na hlasitý odposlech.

Qi vyhrálo, magnety cestou vypadly

WPC vzniklo v roce 2008 a dnes má přes tři sta členů. Jeho norma Qi se v telefonech prosadila, jenže magnetické uchycení v ní nebylo. Telefon se musel na cívku v podložce trefit a nepřesné položení podle konsorcia stálo účinnost i rychlost. Výrobci si k tomu podle WPC dělali vlastní protokoly na rychlé nabíjení, které spolu nemusely fungovat a časy se u nich lišily.

Do těla telefonu se magnety vrátily 13. října 2020, kdy Apple představil iPhone 12 s MagSafe. Ve firemním oznámení stojí, že jde o pole magnetů kolem nabíjecí cívky, které dá až 15 W a přitom si poradí i se stávajícími zařízeními s Qi. Bylo to ale řešení jedné značky, stejně jako u Palmu o jedenáct let dřív.

Z MagSafe se stal základ Qi2

Na veletrhu CES 3. ledna 2023 oznámilo WPC normu Qi2. Podle tehdejšího oznámení dodal základ pro ni právě Apple ze své technologie MagSafe a spolu s dalšími členy z ní vznikl takzvaný Magnetic Power Profile, tedy jádro Qi2. Magnety zaručují, že se cívky v telefonu a v podložce potkají přesně, což zvyšuje účinnost a zkracuje nabíjení.

Kdy přesně Qi2 začalo platit, uvádí sdružení dvěma způsoby. V tiskové zprávě k rychlejší verzi píše o listopadu 2023 a 15 W, na propagačním webu Qi o uvedení na veletrhu CES v roce 2024. Rozdíl nikde nevysvětluje. Shodně ale uvádí, že do roka od uvedení bylo na trhu přes 1,5 miliardy certifikovaných zařízení Qi2, a to jak podložek, tak přístrojů.

Androidy se svezly až s pětadvaceti watty

Poslední krok má datum 23. července 2025. WPC tehdy spustilo verzi Qi v2.2.1 pod obchodním jménem Qi2 25W. Dává skoro o 70 % vyšší výkon než původní Qi2 a úplně vybitý telefon podle sdružení nabije na polovinu asi za třicet minut. V omezeném startu prošlo certifikací čtrnáct zařízení, ve frontě na testování jich stálo několik set.

Ve stejné zprávě stojí ještě jedna věta: podle konsorcia se teprve s tímhle vydáním k iPhonům v ekosystému Qi2 přidávají i velké androidí telefony. Rychlejší nabíjení je přitom podle vlastního průzkumu WPC funkce, kterou si uživatelé bezdrátového nabíjení přejí ze všeho nejvíc.

Od Palmova doku k magnetům v normě tedy uplynulo čtrnáct let a cesta nevedla přímo. Uchycení magnetem muselo nejdřív zmizet, pak ho jedna firma zavedla znovu jako svoje a teprve potom pustila do normy. Padesát wattů je zatím návrh do vydání v roce 2027; certifikovaný strop, který jde koupit dnes, je pětadvacet.

Zdroje: tiskové zprávy a materiály Wireless Power Consortium a propagační web Qi, oznámení Applu k iPhonu 12, dobové texty Wired a CNET.

V březnu 2010 se začal prodávat HTC Desire. Fotoaparát měl pět megapixelů. V březnu 2026 se začal prodávat Samsung Galaxy S26 Ultra a jeho hlavní snímač jich má dvě stě, tedy čtyřicetkrát víc. Snímek ale ukládá ve dvanácti megapixelech – a v tom rozdílu je celý příběh.

Co uměl fotoaparát v roce 2010

Katalogový list Desire je z dnešního pohledu skoro prázdný: pět megapixelů, automatické zaostřování, LED blesk. Dobová recenze serveru GSMArena uvádí největší rozlišení snímku 2592 × 1936 bodů a video ve WVGA při patnácti snímcích za sekundu. Tentýž server dnes v přehledu parametrů eviduje i 720p při třiceti snímcích, ale výslovně až po pozdější softwarové aktualizaci.

Zajímavější je, co na tom listu není. Clonové číslo ne. Velikost snímače ne. Velikost obrazového bodu ne. Stabilizace ne. Ani jeden ze tří zdrojů, které jsem k Desire prošel, tyhle údaje neuvádí. Porovnávalo se jediné číslo, a je to na dobových recenzích vidět. Server Alphr 27. dubna 2010 napsal, že nejméně působivou částí výbavy je fotoaparát, „jehož pět megapixelů vypadá trochu podvyživeně vedle 8,1megapixelového fotoaparátu Sony Ericssonu X10“. Fotky hodnotil jako přiměřeně dobré, video při 800 × 480 a patnácti snímcích za sekundu jako méně působivé. Obě citace jsem přeložil.

Vlajková loď z března 2026

Galaxy S26 Ultra Samsung ohlásil 25. února 2026 a do prodeje ho poslal 6. března; v USA za něj chce od 1 299,99 dolaru bez protiúčtu. Na vlastní stránce u něj uvádí čtyři objektivy: hlavní 200 Mpx se světelností f/1,4, ultraširoký 50 Mpx f/1,9, teleobjektiv 10 Mpx f/2,4 s trojnásobným zvětšením a periskopický teleobjektiv 50 Mpx f/2,9 s pětinásobným. Přední fotoaparát má 12 Mpx a f/2,2.

Údaje, které u Desire chyběly, jsou tentokrát na stole. GSMArena k hlavnímu snímači doplňuje formát 1/1,3 palce, obrazový bod 0,6 µm, optickou stabilizaci a ekvivalentní ohnisko 23 mm; video telefon zvládá v 8K. Snímač pojmenovává jako Samsung ISOCELL HP2. Samsung na svých stránkách pro polovodiče popisuje, co s těmi dvěma sty miliony bodů umí: slučuje sousední body do jednoho, buď po čtyřech na 1,2 µm a 50 Mpx, nebo po šestnácti na 2,4 µm a 12,5 Mpx. Velikost jednotlivého bodu na té stránce není, tu uvádí až GSMArena.

Podle recenze GSMAreny telefon v běžném režimu ukládá snímky 4000 × 3000 bodů, tedy dvanáct megapixelů. Sloučený režim samotného čipu má podle Samsungu 12,5 Mpx, takže výsledný soubor je ještě o kousek menší, než co snímač nabízí. Táž recenze ale uvádí i padesátimegapixelové snímky 8160 × 6120 bodů: dvanáct megapixelů je výchozí nastavení, ne strop.

Megapixel není kvalita a HTC to jednou vzalo doslova

Že větší číslo neznamená lepší fotku, si obor ověřil na konkrétním telefonu – a stálo za ním právě HTC. V únoru 2013 ohlásilo model HTC One, který šel proti proudu: čtyři megapixely na snímači formátu 1/3 palce, obrazový bod 2 µm, objektiv f/2,0 s ekvivalentem 28 mm a optická stabilizace. Marketing tomu říkal Ultrapixel. Konkurence tehdy prodávala osm a třináct megapixelů.

Server DPReview telefon proměřil a výsledek měl dvě strany. Za dobrého světla podle něj „ultrapixely nenabízejí žádnou výhodu proti hustěji osazeným snímačům konkurence“. Za slabého světla naopak HTC One „dokáže vytvořit čistší snímek s menším šumem a podat světlejší a barevnější obraz než většina konkurentů s vyšším rozlišením“. Obojí je opět můj překlad. Sám DPReview k tomu dodává, že podíl ultrapixelů na tom výsledku izolovat nejde, protože svoje odvedla i světelná optika a nastavená citlivost.

I s tou výhradou je to celá poučka v jednom odstavci. Počet bodů rozhoduje o tom, kolik detailu se do snímku vejde, když je světla dost. Velikost bodu a množství zachyceného světla rozhodují o šumu, když ho dost není. HTC si v roce 2013 muselo vybrat jednou provždy, protože snímač uměl jen to, na co byl navržený. Dnešní čip vybírat nemusí: dvě stě megapixelů použije, když je co zaznamenat, a jinak z šestnácti sousedních bodů udělá jeden velký.

Světelnost není zoom

Druhá záměna je ještě častější než ta megapixelová. Clonové číslo – to za lomítkem u písmene f – říká, jak velký otvor má objektiv vůči své ohniskové vzdálenosti. Menší číslo znamená větší otvor a víc světla. Nic jiného; se zvětšením nemá společného vůbec nic.

Samsung u S26 Ultra vyměnil clonu f/1,7 z loňského S25 Ultra za f/1,4 a na své stránce to prodává jako o 47 % jasnější clonu. Číslo sedí: plocha otvoru roste s druhou mocninou poměru, a (1,7/1,4)² je zhruba 1,47. Přepočet je můj, Samsung postup neuvádí.

Zvětšení dělá něco úplně jiného – mění ohniskovou vzdálenost. Proto mají tři ze čtyř zadních objektivů ekvivalenty 23, 67 a 111 mm; u ultraširokého uvádí GSMArena místo ohniska záběr 120 stupňů. Samsung sám v popisu důsledně rozlišuje „optický zoom“ u trojnásobku a pětinásobku, „zoom v optické kvalitě“ u dvojnásobku a desetinásobku a „zoom poháněný umělou inteligencí“ u stonásobku. Vlastní teleobjektiv stojí jen za první dvojicí.

Desire měl objektiv jediný a clonu k němu neuvádí ani jeden z mých tří zdrojů. Přiblížit se dalo jen ořezem, tedy zahozením části snímku. Šestnáct let vývoje se proto nepozná ani tak na počtu megapixelů jako na tom, že telefon má dneska vůbec z čeho vybírat – jinou ohniskovou vzdálenost, jiný počet sloučených bodů, jinou expozici.

Číslo na krabici zůstalo stejné, jen povyrostlo. Údaje, které o fotce rozhodují, se do katalogu dostaly až dodatečně a dodnes se čtou hůř. Kdo chce v obchodě porovnat dva telefony, má tedy na výběr: přečíst si tu nudnější polovinu listu, nebo se spolehnout na měření někoho, kdo to udělal za něj.

Zdroje: parametry HTC Desire a dobová recenze Desire na GSMAreně, recenze Desire na Alphru, stránka Galaxy S26 Ultra u Samsungu, parametry S26 Ultra, jeho recenze a parametry loňského S25 Ultra na GSMAreně, popis snímače ISOCELL HP2, parametry HTC One a test jeho fotoaparátu na DPReview.

Telefon, který měl být vzorem

Uvnitř byla tehdejší špička. Qualcomm Snapdragon QSD8250 na gigahertzu, 3,7palcový AMOLED displej, Android 2.1, pětimegapixelový fotoaparát a 130 gramů hmotnosti. Pod obrazovkou byla kulička trackballu s podsvícením, které měnilo barvu podle toho, co telefon hlásil, a nad ní čtyři dotyková tlačítka: zpět, menu, domů a hledání. Google v oznámení vypíchl hlasové zadávání textu, které fungovalo v každé aplikaci, a navigaci v Mapách.

Nebyl to první přístroj, na kterém Google s HTC pracoval. HTC Dream z roku 2008, první telefon s Androidem vůbec, měl ještě vysouvací klávesnici. Na přední straně Nexus One už byl jen displej, trackball a ta čtyři tlačítka.

Jedno místo, kde se dal koupit

Odemčený telefon bez smlouvy stál 529 dolarů. Kdo si vzal dvouletou smlouvu u T-Mobilu, zaplatil 179 dolarů. Obojí se objednávalo na adrese google.com/phone a nikde jinde; v prodejnách operátora ho člověk nenašel a osahat si ho před koupí nemohl. Ceny vlajkových lodí se od té doby posunuly jinam, ale způsob prodeje byl tehdy důležitější než částka.

Do týdne se ukázalo, kde to drhne. Kdo zrušil smlouvu do 120 dnů, dostal od Googlu fakturu na 350 dolarů takzvaného poplatku za navrácení zařízení, a k tomu ještě pokutu od T-Mobilu. Server Phone Scoop to popsal 12. ledna 2010 i s vyjádřením Googlu, podle kterého jde o „standardní praxi u prodejců třetích stran pro T-Mobile a další operátory“ (přeloženo). Prakticky to znamenalo, že kdo si telefon koupil od firmy bez jediné prodejny a pak od smlouvy odstoupil, platil dvěma stranám.

Kolik se jich prodalo

Oficiální čísla prodejů Google nezveřejnil. Údaj, o který se opírají všechny texty z té doby, je odhad analytické firmy Flurry: zhruba 20 000 kusů za první týden. Táž zpráva uvádí 60 000 kusů za první týden u telefonu myTouch 3G a 250 000 u Motoroly Droid, který se prodával v obchodech a stála za ním reklamní kampaň operátora za sto milionů dolarů. Je to odhad zvenčí, ne účetnictví, a tak se s ním má zacházet.

Co Google napsal, když to vzdal

Čtrnáctého května 2010 vyšel na firemním blogu příspěvek podepsaný Andym Rubinem, viceprezidentem pro vývoj. Stojí v něm, že zatímco přijetí Androidu předčilo očekávání, u webového obchodu se to nestalo. Doslova: „Zůstal okrajovým kanálem pro první nadšence, ale je zřejmé, že mnoho zákazníků si telefon chce před koupí osahat a chce si taky vybrat z široké nabídky tarifů“ (přeloženo). Google oznámil, že se všude přikloní k modelu, který už používal v Evropě, tedy k prodeji přes partnery, a z webového obchodu udělá výkladní skříň.

Prodej ale neskončil ten den. Šestnáctého července 2010 přibyl na blogu Nexus One krátký zápis o tom, že tento týden dorazila poslední zásilka telefonů a po jejím doprodeji už Nexus One nebude od Googlu k dispozici online. Podpora stávajícím zákazníkům měla běžet dál a telefon se měl prodávat přes partnery, jmenovitě Vodafone v Evropě a KT v Koreji. Vývojáři si ho pak mohli objednat přes účet v Android Market Publisher.

Ten rozdíl mezi květnem a červencem stojí za pozornost, protože se v pozdějších textech o Nexus One běžně stírá. Například TechCrunch v září 2010 napsal, že prodej skončil v květnu; primární zápisy říkají, že v květnu bylo jen oznámení a doprodej trval do půlky léta.

Podruhé to vyšlo

Přímý prodej se Googlu nakonec vrátil, jen jinou cestou. Vlastní obchod nezanikl, změnil se z jediného kanálu na jeden z několika. Když Google 20. srpna 2025 představoval řadu Pixel 10, napsal do oznámení, že všechny tři telefony budou od 28. srpna na pultech v obchodě Google Store i u partnerských prodejců. Ceny začínaly na 799 dolarech u základního modelu, 999 u verze Pro a 1 199 u Pro XL.

Rozdíl proti roku 2010 není v technice, ale v tom, že si dnes zákazník vybírá, kde nakoupí. Podle nás v tom je celé poučení z Nexus One: Google se tehdy nespletl v tom, že chtěl prodávat sám, ale v tom, že to udělal jedinou možnou cestou. Trvalo patnáct let, než přímý prodej telefonu přestal být experiment.

Zdroje

• Introducing Nexus One, Official Google Mobile Blog, 5. ledna 2010
• Nexus One changes in availability, Official Google Blog, 14. května 2010
• Update: Nexus One changes in availability, Nexus One Blog, 16. července 2010
• Google reveals Nexus One for T-Mobile, Verizon: $529 contract-free, AppleInsider, 5. ledna 2010
• First week Google Nexus One sales a disappointing 20,000, AppleInsider, 15. ledna 2010
• Google Says Nexus One $350 'ERF' Is Necessary, Phone Scoop, 12. ledna 2010
• Google Pixel 10, Pixel 10 Pro and Pro XL, blog.google, 20. srpna 2025
• Google Nexus One, Mobile Phone Museum

Nehtem, a nebylo to příjemné

Jak se k baterii chodilo, popsal server Engadget v recenzi HTC Desire z 1. dubna 2010. Pod krytem byla vedle baterie o kapacitě 1 400 mAh i pozice na SIM a odpružený slot na microSD. Recenzent ale nepsal o pohodlí: „It's not a pleasant experience […] in the early days it felt like either our fingernail or the cover could break, and we'd kill for a slide-and-pop mechanism like on the Nexus One's smaller cover.“ V překladu – není to příjemné, zpočátku to vypadalo, že praskne buď nehet, nebo kryt, a autor by dal cokoli za mechanismus, jaký měl menší kryt Nexusu One.

Stojí za to si to připomenout dřív, než se o té době začne mluvit jako o zlatém věku. Vyměnitelná baterie tehdy nebyla vymoženost, ale výchozí stav, a otevírání krytu se řešilo jako otrava.

Kdy se telefony zavřely

Zlom přišel s tělem vyfrézovaným z jednoho kusu kovu. HTC One představené 19. února 2013 mělo hliníkové unibody a servisní server iFixit mu za opravitelnost dal jeden bod z deseti. Od té chvíle se u vlajkových lodí nesundával kryt, ale lepený displej nebo záda.

Co žádá nařízení o bateriích

Obecné pravidlo je v nařízení (EU) 2023/1542 o bateriích, v článku 11. Ten platí od 18. února 2027 a žádá, aby přenosné baterie ve výrobcích byly „readily removable“, tedy snadno vyjímatelné koncovým uživatelem po celou dobu životnosti výrobku.

Podstatná je definice. Baterie se za snadno vyjímatelnou považuje tehdy, když jde z výrobku vyndat běžně dostupným nářadím, a to bez použití specializovaného nářadí (ledaže je přiloženo zdarma), bez firemního nářadí, bez tepelné energie a bez rozpouštědel. Právě poslední dvě položky míří na dnešní praxi: horkovzdušnou pistoli a lepidlo.

Na telefony ale platí jiný předpis

Tady příběh nekončí, a proto se datum 2027 u telefonů cituje špatně. Na chytré telefony, ostatní mobilní telefony, bezdrátové telefony a tablety dopadá nařízení Komise (EU) 2023/1670 o ekodesignu, které platí už od 20. června 2025.

Který z obou předpisů rozhoduje, říkají pokyny Evropské komise z roku 2025 natvrdo: u baterií ve výrobcích, na které dopadá nařízení 2023/1670, mají povinnosti k vyjímatelnosti a výměně z jeho přílohy II přednost před těmi z nařízení o bateriích. Že jde o dva předpisy a že ten pro telefony začne platit dřív, upozorňoval už v červnu 2023 server The Verge s odvoláním na sdružení Right to Repair Europe.

Dvě cesty, jak vyhovět

Příloha II nařízení o ekodesignu má pro chytré telefony vlastní oddíl a v něm dvě možnosti. Výrobce si vybere jednu.

První je ta, kterou si čtenář představí pod vyměnitelnou baterií: výměna musí být proveditelná bez nářadí, s nářadím dodaným k výrobku nebo se základním nářadím, musí jít provést v běžném prostředí a musí ji zvládnout laik, tedy podle definice v témže předpisu člověk bez zkušeností s opravami a bez příslušné kvalifikace. Spojovací prvky musí být znovu použitelné, nebo se dodávat s náhradním dílem.

Druhá možnost výměnu laikem nežádá. Výměna smí zůstat na opraváři v dílně, ale přístroj za to musí splnit tři věci:

• po 500 úplných nabíjecích cyklech má baterie v plně nabitém stavu aspoň 83 % jmenovité kapacity;
• vydrží nejméně 1 000 úplných cyklů a po nich má aspoň 80 % jmenovité kapacity;
• přístroj je přinejmenším prachotěsný a odolá ponoření do vody do hloubky jednoho metru na nejméně 30 minut.

Ta poslední odrážka je jádro věci. Odolnost proti vodě a prachu se u lepeného těla shání mnohem snáz než u těla se snímatelným krytem – a druhá cesta je právě ta, která výrobci dovolí telefon nechat slepený. Podle nás proto zůstane vyměnitelná baterie v telefonu výjimkou, i když pravidla obě možnosti staví vedle sebe jako rovnocenné.

Co z toho má majitel telefonu

I když baterie zůstane pod lepidlem, pravidla platná od června 2025 přinesla majiteli telefonu několik věcí. Komise je shrnula v den, kdy začala platit:

• baterie musí zvládnout aspoň 800 nabíjecích cyklů se zachováním nejméně 80 % původní kapacity;
• náhradní díly včetně baterie mají být k dispozici nejméně 7 let poté, co se model přestane prodávat, s dodáním do 5 až 10 pracovních dnů;
• aktualizace operačního systému nejméně 5 let od prodeje posledního kusu modelu;
• na energetickém štítku přibyl index opravitelnosti od A po E a údaje o výdrži baterie a odolnosti proti prachu, vodě a pádům.

První cestu si vybrat lze a někdo ji používá: Fairphone prodává baterii ke svému telefonu jako běžný náhradní díl a k výměně zveřejňuje vlastní návod krok za krokem.

Pro majitele běžného telefonu to znamená, že se ke starému pořádku nevrací. Mění se něco jiného: baterie má vydržet déle, náhradní díl má být k mání roky po konci prodeje a na štítku je dopředu vidět, jak snadno se přístroj opraví.

Zdroje: nařízení (EU) 2023/1542, článek 11; nařízení Komise (EU) 2023/1670, příloha II; pokyny Komise k vyjímatelnosti baterií; tisková zpráva Evropské komise z 20. června 2025; recenze HTC Desire na Engadgetu; The Verge o obou předpisech; návod Fairphone na výměnu náhradních dílů.

Když se dnes řekne, že Google dělá telefony, myslí se tím Pixel. Vlastní tým na jejich vývoj ale Google dlouho neměl a spoléhal na cizí: Nexus One mu v roce 2010 postavilo právě HTC. Zlom přišel v září 2017 a stál 1,1 miliardy dolarů.

Nekoupil firmu, koupil lidi

Tisková zpráva z 21. září 2017 popisuje tři věci naráz. HTC dostane od Googlu 1,1 miliardy dolarů v hotovosti. Část zaměstnanců HTC přejde ke Googlu – a zpráva u nich rovnou dodává, že mnozí z nich už s Googlem na telefonech Pixel pracují. Google k tomu dostane nevýhradní licenci k duševnímu vlastnictví HTC.

Slovo nevýhradní je tu podstatné. HTC své duševní vlastnictví neprodalo, jen k němu Googlu otevřelo přístup a používat ho smí dál i samo. Ze stejného důvodu se dohodě nedá říkat převzetí firmy: HTC zůstalo samostatnou společností na tchajwanské burze, se svou značkou, svými telefony i s divizí Vive. Zpráva to říká výslovně – firma má prý dál špičkové inženýry a ti právě pracují na dalším vlajkovém telefonu, pár měsíců po uvedení HTC U11.

Cher Wang, předsedkyně správní rady a generální ředitelka HTC, to ve zprávě popsala jako skvělý další krok v dlouhodobém partnerství obou firem. Rick Osterloh, který u Googlu vede hardware, napsal, že HTC vytvořilo „jedny z nejkrásnějších prémiových přístrojů na trhu“.

Kolik lidí odešlo, tisková zpráva neuvádí

V oficiálním textu není ani jedno číslo o počtu zaměstnanců. Je tam suma a slovo „někteří“. Konkrétní čísla dodala média: CNBC psala v den oznámení o zhruba dvou tisících zaměstnanců, The Verge po uzavření dohody o víc než dvou tisících inženýrů. Řádově se shodují, ale oporu v oficiálním textu nemá ani jedno – tak se k nim taky patří chovat.

Jistá je jedna věc: nikdo se nestěhoval. Podle The Verge zůstali všichni na Tchaj-wanu.

Tým, který dělal první dva Pixely

Dohoda se uzavřela 30. ledna 2018 a Osterloh to téhož dne oznámil na firemním blogu. Napsal tam větu, na které celý příběh stojí: je to „tentýž tým, se kterým jsme úzce spolupracovali na vývoji Pixelu a Pixelu 2“. Google si tedy nekupoval neznámé lidi. Kupoval si tým, který s ním na dvou generacích telefonů už pracoval.

Ve stejném textu vypočítal, co ti lidé stihli předtím: první 3G smartphone v roce 2005, první telefon postavený na dotykovém ovládání v roce 2007 a první celokovový unibody telefon v roce 2013. To poslední je HTC One, jehož hliníkové tělo se na frézce obrábělo nejméně 200 minut. Je to ale výčet z blogu Googlu, ne nezávislé ověření – u prvních dvou položek hodně záleží na tom, jak se pojem smartphone vymezí.

Z Tchaj-peje se stala největší dílna Googlu mimo Ameriku

Osterloh na konec téhož příspěvku připsal, že se Tchaj-pej stane největším inženýrským pracovištěm Googlu v asijsko-pacifickém regionu. Tři roky nato to potvrdil někdo, kdo u toho byl z druhé strany.

Elmer Peng, viceprezident Googlu pro hardware, otevíral v lednu 2021 nový kampus v New Taipei City. Do textu k tomu dodal, že je to zároveň třetí výročí příchodu „rodiny z HTC (včetně mě!)“. Muž, který u Googlu vede vývoj hardwaru na Tchaj-wanu, je tedy sám jedním z těch, kdo v roce 2018 přešli.

V témž příspěvku stojí, že nová hala je první a největší hardwarové inženýrské zařízení Googlu mimo Spojené státy a že se na Tchaj-wanu podílejí na vývoji telefonů Pixel, zařízení Nest, Chromebooků a Chromecastů. V dubnu 2024 přibyla v kampusu druhá budova a Google k tomu napsal, že Tchaj-wan je jeho největší hardwarové inženýrské centrum mimo USA, s kancelářemi v pěti městech a s dvacetinásobkem lidí proti stavu před deseti lety.

O osm let později znovu, za čtvrtinu ceny

Tisková zpráva HTC z 23. ledna 2025 se té starší podobá skoro doslova. Google zaplatí 250 milionů dolarů, část zaměstnanců z týmu pro XR, tedy pro virtuální a rozšířenou realitu, přejde ke Googlu a Google dostane nevýhradní licenci k příslušnému duševnímu vlastnictví HTC. Sedí i poradci HTC: Evercore jako finanční, Gibson Dunn a Tsar & Tsai jako právní – titíž jako v roce 2017.

Pro HTC to nebyla drobnost. Firma dnes stojí na brýlích, virtuální realitě pro firmy a privátních sítích a její loňský zisk nepřinesly výrobky, ale právě peníze od Googlu a prodej továrních budov. Psali jsme o tom v přehledu, čím se HTC živí dnes.

Co z toho zbylo

Dohoda z roku 2017 se dodnes zkratkovitě popisuje jako „Google koupil HTC“. Nekoupil. Podle nás si koupil čas: místo aby hardwarový tým roky skládal, převzal hotový, i s tím, že zůstane sedět tam, kde seděl. Obě strany tak dostaly, co potřebovaly, a ani jedna přitom nemusela předstírat, že vyhrála.

Zdroje: tisková zpráva Googlu a HTC z 21. září 2017, blog Ricka Osterloha o uzavření dohody z 30. ledna 2018, příspěvek Elmera Penga o novém kampusu z 27. ledna 2021 a o druhé budově z 25. dubna 2024, tisková zpráva HTC o dohodě k XR z 23. ledna 2025 a zpravodajství CNBC a The Verge.

Kdo dnes chce na novějším iPhonu rychle fotoaparát, zmáčkne tlačítko na pravém kraji. Kdo má Pixel, může si zapnout poklepání na záda. Před devíti lety zkusilo HTC třetí cestu: citlivé nebylo jedno místo, ale celý spodní kus obou boků telefonu.

Zmáčkni a spusť fotoaparát

HTC ukázalo telefon U11 v Tchaj-peji 16. května 2017 a označilo ho v tiskové zprávě za „vůbec první telefon s revolučním novým ovládáním stiskem“ (v originále „the world's first smartphone with revolutionary new squeeze interaction“, překlad náš). Funkce se jmenovala Edge Sense a rozeznávala krátký stisk a stisk s podržením; každému šla přiřadit jiná akce, od fotoaparátu přes baterku po Asistenta Googlu.

Jeden argument firmy byl přitom věcný. Edge Sense podle tiskové zprávy měřil skutečný tlak na bok přístroje, takže fungoval i v rukavicích, ve sněhu a v dešti, tedy tam, kde kapacitní tlačítko reagovat nemusí.

Recenzentům to přišlo jako trik

U11 se začal v USA prodávat 9. června 2017 za 649 dolarů bez operátora, u Sprintu za 696. Dan Seifert napsal v recenzi pro The Verge, že displej, fotoaparát i výkon jsou dobré a je to nejlepší telefon HTC za roky, jenže mačkání boků je „gimmick“, tedy trik, který se dá celý ignorovat. Většinu těch úkonů podle něj šlo udělat rychleji jinak a stisk boků nepůsobil přirozeně.

HTC ve zkušební aktualizaci ze září 2017 funkci rozšířilo tak, aby stisk otevřel libovolnou aplikaci a nahradil klepnutí kamkoli na obrazovku. The Verge při zkoušení narazila na to, že ikony uvnitř aplikací nezůstávají na jednom místě: zkratka nastavená na jednu položku v Twitteru mířila po odrolování jinam.

Google si gesto vzal do Pixelu

Že menší Pixel 2 vyrábí HTC a bude mít tlakové boky, vyšlo najevo v srpnu 2017 z dokumentace, kterou HTC podalo americkému úřadu FCC. Google gesto pojmenoval Active Edge a telefon uvedl na podzim 2017. Obě firmy si v tu dobu byly blízko i jinak: měsíc po podání dokumentace, 21. září 2017, oznámily, že Google zaplatí za tým inženýrů HTC 1,1 miliardy dolarů.

Google ale gesto osekal. Podle recenze Pixelu 2 od The Verge šlo stiskem spustit Asistenta a ztlumit příchozí hovor, nic víc; recenzent to přirovnal k tlačítku Bixby na telefonech Samsungu, které se také nedalo přenastavit. Sám dodal, že po letech zvyku držet domovské tlačítko si na mačkání zvykal pomalu.

U12+ dovedlo tlak do konce

V červnu 2018 přišlo HTC s U12+ a Edge Sense 2, kde ke krátkému a dlouhému stisku přibylo dvojité klepnutí na bok. Firma zároveň nahradila tlačítka hlasitosti a zapínání tlakovými plochami s vibrační odezvou. Jamie Rigg to v recenzi pro Engadget shrnul do titulku „Fundamentally flawed“, tedy zásadně vadné, a popsal, že tlačítka někdy nereagovala, ani když ho z tlačení bolel palec, a jindy telefon zamkla nebo vyhnala hlasitost na maximum, aniž se jich dotkl.

Kde to skončilo

Active Edge byl podle Trusted Reviews v Pixelech od Pixelu 2 z roku 2017 po Pixel 4 z roku 2019. Pixel 4a, Pixel 4a 5G ani Pixel 5 ho už nedostaly a Google se k němu nevrátil. Dnešní nápověda ke gestům na Pixelu mačkání vůbec nezná; místo něj nabízí Quick Tap, tedy poklepání prstem na záda telefonu.

Tlak na okraji přístroje ale nevymřel. Apple uvedl 9. září 2024 s iPhonem 16 ovladač Camera Control, ve kterém jsou podle firmy tři součástky: mechanický spínač, který dělá cvaknutí, přesný snímač síly na lehký stisk a kapacitní snímač na doteky a přejetí prstem. Funkce žije dál, vlastní kapitolu má i v příručce pro iOS 26.

Rozdíl proti Edge Sense není v tom, že by Apple uměl lépe měřit tlak. Je jinde: Camera Control je jedno místo, které jde nahmatat poslepu a které cvakne, kdežto citlivý bok se nedal nahmatat ani vidět. Podle nás je to hlavní důvod, proč recenzentům vadil, přestože samotný nápad ovládat telefon jednou rukou dával smysl. Že se HTC pokusilo touž technikou nahradit i obyčejná tlačítka, tomu nepomohlo.

Zdroje

• HTC Unveils New Flagship Smartphone Made for the Brilliant U: Meet the HTC U11, HTC, 16. května 2017
• HTC U11 review: feeling the squeeze, The Verge, 9. června 2017
• The Pixel 2 will do things when you squeeze it, FCC filing confirms, The Verge, 16. srpna 2017
• HTC opens up the U11's squeeze gimmick to user customizations, The Verge, 7. září 2017
• Google Pixel 2 review: plainly great, The Verge, 17. října 2017
• HTC U12+ review: Fundamentally flawed, Engadget, 20. června 2018
• Google Pixel 6 might bring back squeezable Active Edge, Trusted Reviews, 14. září 2021
• Try this app if you miss Google's Active Edge feature on your Pixel 5, Android Authority, 1. července 2021
• Apple introduces iPhone 16 and iPhone 16 Plus, Apple, 9. září 2024

Rozostřené pozadí u portrétu dnes nabízí i telefon s jediným fotoaparátem. Před dvanácti lety to tak samozřejmé nebylo. HTC tehdy vsadilo na to, že se vzdálenost ve scéně musí změřit hardwarem, a postavilo kolem toho celou generaci.

Druhý objektiv, který nefotil

HTC One (M8) firma představila 25. března 2014 v americkém Bellevue jako nástupce loňského One. Odemčená verze stála 649,99 dolaru a v Severní Americe se týž den začala prodávat online.

Hlavní novinkou byla Duo Camera. V tiskové zprávě stojí, že sestava obsahuje „zvláštní snímač hloubky, vedle hlavního modulu HTC UltraPixel“ (citace přeložena) – a to slovo vedle je celé jádro věci. Druhý snímač nepořizoval snímek. Sbíral jen údaj o tom, jak daleko od objektivu jednotlivé části scény jsou.

Z toho HTC postavilo tři funkce. UFocus přeostřil hotový snímek na místo, kam uživatel klepl. Foregrounder nechal popředí být a na pozadí pustil filtr. Dimension Plus měnil úhel pohledu podle náklonu telefonu.

Co za to telefon zaplatil

Server DPReview vydal recenzi fotoaparátu 27. května 2014 a popsal v ní cenu toho řešení. Hlavní snímač zůstal čtyřmegapixelový ve formátu 1/3 palce, tedy stejný jako u předchůdce, ale kvůli druhé kameře přišel M8 o optickou stabilizaci, kterou předchůdce měl. HTC ji nahradilo softwarem.

Druhá potíž byla v umístění. Snímač hloubky sedí na zádech výš než hlavní objektiv, tedy přesně tam, kam recenzentovi instinktivně padl levý ukazovák. Aplikace na zakrytou čočku sice upozornila a snímek se pořídit dal, jen se na něj pak nedal pustit žádný z hloubkových efektů.

Verdikt byl tvrdý: „DuoCam není ve svém současném stavu vývoje nic víc než hračka,“ napsal DPReview (citace přeložena). Panorama a režim HDR podle něj dopadly taky slabě a lidem, kteří chtějí telefonem fotit, doporučil hledat jinde.

O tři týdny později to Google udělal bez ní

16. dubna 2014, tři týdny po představení M8, popsal Carlos Hernández z Googlu režim Lens Blur v nové aplikaci Google Camera. Podle textu k tomu stačil běžný telefon nebo tablet s Androidem.

Místo druhé čočky se telefonem pohnulo nahoru. Z té série snímků aplikace nejdřív dopočítala, odkud a jak natočený byl každý z nich pořízen – postup se jmenuje Structure from Motion, tedy prostorová stavba z pohybu –, a pak z porovnání těch pohledů odhadla vzdálenost každého obrazového bodu. Výsledek šel přeostřit po pořízení, stejně jako u HTC.

Mělo to svou cenu: uživatel musel udělat pohyb, jedno zmáčknutí nestačilo. Přesto DPReview už v květnu napsal, že efekt Lens Blur v nové aplikaci Googlu podle všeho odvádí lepší práci – a bez druhého fotoaparátu.

Hloubka z jednoho objektivu

Pohyb telefonem ze zadání zmizel 17. října 2017. Marc Levoy a Yael Pritch tehdy na blogu Google Research popsali portrétní režim Pixelu 2 a Pixelu 2 XL, který podle nich funguje na zadním i předním fotoaparátu, „přestože ani jeden není dvojitý (což se k dosažení tohohle efektu obvykle vyžaduje)“ (citace přeložena).

Stojí to na dvou věcech. Neuronová síť natrénovaná podle autorů na téměř milionu fotek lidí oddělí popředí od pozadí. A vzdálenost dodá sám snímač: body používané k ostření se čtou po polovinách a každá polovina vidí svět přes jinou půlku objektivu. Odstup mezi těmi dvěma pohledy je podle textu menší než milimetr, zhruba jako průměr čočky, ale na výpočet stereoskopické hloubky to stačí.

Za rok se přidal Apple. U iPhonu XR, ohlášeného 12. září 2018, uvádí ve vlastní tiskové zprávě, že portrétní snímky s rozostřeným pozadím vznikají jediným objektivem.

Co z Duo Camera zbylo

HTC vydrželo u dvou čoček jednu generaci. Nástupce One M9 ohlásilo den před zahájením barcelonského veletrhu MWC 2015 a druhý snímač v něm už nebyl; s ním zmizely i funkce, které na měřené hloubce stály. Hlavní fotoaparát dostal dvacet megapixelů, UltraPixel se přesunul dopředu k selfie a optická stabilizace se nevrátila ani teď.

Sama myšlenka ale nezmizela, jen se přestěhovala o patro níž. Údaj o vzdálenosti se u M8 ukládal rovnou do souboru se snímkem a efekty se z něj počítaly až v galerii – tedy přesně tak, jak dnes funguje portrétní režim, který jde po pořízení doladit. Podle nás nebyla chyba v nápadu, ale v tom, čím ho HTC zaplatilo: objektivem a ztracenou stabilizací za funkci, kterou o tři a půl roku později uměl procesor sám.

Zdroje

• The best just got better: introducing the HTC One (M8), HTC, 25. března 2014
• HTC One M8 Camera Review, DPReview, 27. května 2014
• Lens Blur in the new Google Camera app, Google Research, 16. dubna 2014
• Portrait mode on the Pixel 2 and Pixel 2 XL smartphones, Google Research, 17. října 2017
• HTC One M9 comes with 20MP sensor and 4K video, DPReview, 2. března 2015
• Apple introduces iPhone XR, Apple, 12. září 2018

HTC oznámilo HD2 6. října 2009. V Evropě se prodával od listopadu, v Hongkongu od prosince a do Severní Ameriky se dostal až v březnu 2010.

Parametry na tehdejší poměry vyčnívaly: kapacitní displej o úhlopříčce 4,3 palce s rozlišením 800 × 480, gigahertzový Snapdragon, tělo tenké 11 milimetrů. Wikipedie k tomu uvádí 576 MB operační paměti, z nichž software mimo americké verze využil jen 448, dále 512 MB vnitřního úložiště (u verze pro T-Mobile v USA 1 024 MB), pětimegapixelový fotoaparát, baterii 1 230 mAh, rozměry 120,5 × 67 × 11 mm a hmotnost 162 gramů.

Recenzenti chválili tělo a odsuzovali obsah

Engadget vydal recenzi 25. listopadu 2009 a její vyznění je rozpolcené způsobem, který se dnes vidí málokdy. K hardwaru a rychlosti neměl výhrady: aplikace se podle něj otevírají „jako prásknutí bičem“ a procházení nabídek v graficky náročném rozhraní Sense je „hladké jako máslo“ (přeloženo). HD2 označil za jeden z nejplynulejších a nejsvižnějších přístrojů, jaké testovali.

Pak přišel systém. Windows Mobile 6.5 podle recenze pořád vykazoval „zásadní zpomalení, trhající se obrazovky a vyložená zamrznutí“, a to i pod nadstavbou HTC. Celé to recenzent shrnul přirovnáním, které je dodnes výstižné: „ať je výloha sebehezčí, HTC uspořádalo módní přehlídku v budově, která by měla jít k demolici“ (přeloženo). Podle něj by i ten nejlepší přístroj postavený na Windows Mobile potřeboval důkladnou přestavbu jádra, aby se dal bez výhrad doporučit.

To je na HD2 to podstatné. Nebyl to telefon, který by předběhl dobu ve všem – předběhl ji v jedné polovině a ta druhá ho táhla zpátky.

Nejdřív bylo potřeba obejít podpis

Zavaděč HD2 měl dvě části. IPL (Initial Program Loader) a SPL (Secondary Program Loader) dohromady dělaly zhruba to, co na počítači BIOS: nastartovaly hardware a předaly řízení systému. SPL se staral i o přehrávání nové ROM do telefonu a hlídal u ní dvě věci – identifikátor operátora CID a podpis souboru NBH, ve kterém se ROM dodává.

HSPL, tedy Hard SPL, byl podvržený SPL, který obě kontroly vypnul. Telefon od té chvíle vzal i nepodepsaný obraz. Napsal ho Dark Forces Team kolem vývojářů, kteří na fóru XDA vystupovali jako Cotulla a Bepe, a úspěšná instalace se poznala podle nápisu „We hacked it“ na displeji. Popisuje to návod z dubna 2011, ze kterého tehdy vycházela většina majitelů. Podstatné bylo, že HSPL přežil i přehrání oficiální ROM přes USB, takže se odemykání nemuselo opakovat.

Samo o sobě to ale nic nespustilo. HSPL jen otevřel dveře a systém, který jimi měl projít, potřeboval ještě druhý zavaděč nad ním.

MAGLDR a cLK: dva zavaděče nad tím prvním

MAGLDR napsal Cotulla a vydával ho Dark Forces Team. Vznikl proto, aby šel Android spustit přímo z vnitřní paměti NAND, ne jen z karty. SPL nenahrazoval – v řetězci běžel až za ním, takže se dal nainstalovat i zase odstranit. Verze 1.13 z 1. února 2011 přidala obnovovací režim Androidu, o verzi dřív přibylo spouštění Windows Phone; v oznámení autor svůj zavaděč představil jako první s vestavěným Tetrisem.

cLK byla konkurence, kterou napsal vývojář vystupující jako cedesmith. Na rozdíl od MAGLDR má otevřený zdrojový kód: vychází z Little Kernelu od Code Aurora Forum a přinesl na HD2 fastboot, tedy obvyklý způsob, jak se do Androidu z počítače nahrávají jednotlivé oddíly. HSPL potřeboval taky – návod v jeho README začíná pokynem „ujisti se, že máš hspl“. Windows Phone spustit neuměl a autor to tamtéž píše bez okolků: „Zajímá mě jenom android.“ Dodává k tomu, že načíst a spustit umí cLK jakýkoli program. Stejně otevřeně přiznává, že proti MAGLDR nemá cLK žádnou funkční výhodu. Na otázku, jestli je lepší, dává README dvě odpovědi: ne, chybí mu tetris – a ne, MAGLDR umí rozdělovat paměť na oddíly. (Citace přeloženy.)

Co na něm doopravdy běželo

První cizí systémy nesahaly na vnitřní paměť vůbec. Engadget psal 3. července 2010 o veřejně dostupných sestavách Ubuntu Karmic Koala a Androidu 2.1: obojí se spouštělo z paměťové karty a telefon byl vždycky jen jeden restart od návratu k Windows Mobile.

Pak to šlo rychle. 3. ledna 2011 ohlásil týž server port MeeGo 1.1 – s poznámkou, že běží asi tak dobře jako MeeGo kdekoli jinde, tedy velmi špatně. O deset dní později dokončil Dark Forces Team port Windows Phone 7 a server WMPowerUser 13. ledna 2011 hlásil, že funguje včetně nahrávání videa v 720p; zavřené zůstaly Xbox Live, Windows Live Sync a Marketplace, protože je zarazila kontrola pravosti systému. Windows Phone 7.5 Mango se rozběhlo o půl roku později a XDA 27. srpna 2011 psalo, že se konečně podařilo zprovoznit i paměťovou kartu.

Ubuntu se vrátilo v jiné podobě. Vývojář zo1d na XDA od listopadu 2012 stavěl ubnhd2 – sestavu založenou na Debianu a Ubuntu a naplněnou nástroji na testování zabezpečení sítí, spouštěnou z karty přes MAGLDR. V jeho vlastním seznamu toho, co nefunguje, stálo mimo jiné telefonování.

Wikipedie k tomu přidává Firefox OS a řadu verzí Androidu od 2.2 Froyo po 8.1 Oreo. Doložit se dají ty, u kterých přežilo vlákno na fóru: Android 6.0 Marshmallow v podobě CyanogenModu 13 vydal vývojář macs18max 18. listopadu 2015, tedy šest let po uvedení telefonu.

Co se s ním dělá dnes

Práce neskončila. Na GitHubu běží HTC Leo Revival Project, který drží zdrojový kód cLK, pokusy o jádro Linuxu blízké tomu hlavnímu a k tomu HtcLeoPkg – firmware UEFI postavený na EDK2 pro HD2 a příbuzný HD7. UEFI je rozhraní, přes které startuje dnešní počítač; na telefonu z roku 2009 se dá zavést dvěma cestami, buď jako jádro z cLK, nebo rovnou z HSPL. Poslední změny v repozitářích projektu jsou z července 2026.

Tabulka stavu v jeho README je přitom střízlivá. Fungují vstupy a výstupy GPIO, paměťová karta, sběrnice I2C, klávesnice a nabíjení; displej, dotyková vrstva, USB ani NAND ne. Windows RT tudy nepojede vůbec: podle poznámky v README v sobě ten systém nemá podporu pro řadič přerušení ani časovač, které HD2 má.

Co z toho zbylo dodnes

Velký kapacitní displej, který byl u HD2 výjimkou, je dnes samozřejmost – 4,3 palce je pod úrovní běžného telefonu. Vysoký takt čipu přestal být argumentem a jádro dávno není jedno: nástupce Sensation jich měl o rok a půl později dvě.

Zmizelo něco jiného: možnost sáhnout si na zavaděč. HD2 se stal legendou právě proto, že šel otevřít, a že se to dalo vzít od podpisu ROM až po vlastní firmware. To u běžně prodávaného telefonu neplatí. Na Samsungu Galaxy se práva správce shánějí přes bezpečnostní chybu v jádře, protože odemykání zavaděče firma v One UI 8 zavřela.

Náš názor: HD2 je připomínka toho, že životnost telefonu neurčuje hardware. Ten jeho stačil na systémy vydané o šest let později. Určuje ji to, jestli k němu někdo pustí lidi, kteří na něj chtějí něco nového nainstalovat.

Zdroje: dobová recenze serveru Engadget z 25. listopadu 2009 a heslo HTC HD2 na Wikipedii; k zavaděčům návod na fóru XDA, oznámení MAGLDR 1.13 a README zavaděče cLK; k portům dobové zprávy Engadgetu, WMPowerUseru a XDA a vlákna jejich autorů.

Mezi oznámením HD2 v říjnu 2009 a uvedením EVO 3D v červnu 2011 uplynul rok a osm měsíců. HTC za tu dobu vydalo tři vlajkové lodě, které mají jednu věc společnou: displej o úhlopříčce 4,3 palce. Všechno ostatní se hýbalo, ale ne stejným tempem.

O tom, čím byl HD2 výjimečný, jsme psali samostatně. Tady jde o to, co přišlo po něm.

Čísla vedle sebe

Kde firma šla dopředu

Rozlišení. Z 800 × 480 na 960 × 540 při stejné úhlopříčce. Počet bodů stoupl z 384 tisíc na 518 tisíc, tedy zhruba o třetinu – to je náš přepočet z rozlišení uvedených ve zdrojích, ne údaj od výrobce.

Výpočetní výkon. Jedno jádro na 1 GHz vystřídala dvě na 1,2 GHz. To je jediná změna, u které lze mluvit o skoku.

Úložiště. Z 512 MB na 4 GB, tedy osmkrát. U Sensation je ale potřeba dodat, co uvádí zdroj: z těch 4 GB byl uživateli přístupný jen 1 GB.

Systém. Windows Mobile 6.5 nahradil Android 2.3. To nebyl krok v parametrech, ale změna světa, ve kterém přístroj žil.

Kde firma couvla nebo stála

Úhlopříčka se nehnula. Tři vlajkové lodě po sobě, pokaždé 4,3 palce. Tělo přitom rostlo: HD2 měřil na výšku 120,5 mm, Sensation 126,1 mm a EVO 3D 127 mm. Za rok a půl tedy přístroj povyrostl o šest a půl milimetru, aniž by čtenář dostal větší obraz.

Baterie zaostala za vším ostatním. Z 1 230 mAh na 1 520 u Sensation je nárůst o 290 mAh, u EVO 3D o 500 mAh. Zatímco se počet jader zdvojnásobil a bodů přibyla třetina, kapacita se posunula o čtvrtinu, respektive o dvě pětiny (opět náš přepočet). Kdo si tehdy stěžoval na výdrž, nedostal odpověď v číslech.

Hmotnost se vrátila nahoru. Sensation byl proti HD2 lehčí o 14 gramů, EVO 3D naopak o 8 gramů těžší než HD2. Trojrozměrný displej a dva fotoaparáty se někam vejít musely.

EVO 3D a veličina, která se plete

EVO 3D uměl zobrazovat trojrozměrný obraz bez brýlí a natáčet ho dvojicí pětimegapixelových fotoaparátů. Je potřeba oddělit dvě věci, které se u něj běžně slévají: rozlišení zůstalo stejné jako u Sensation, tedy 960 × 540. Trojrozměrné zobrazení nepřidalo ani bod navíc – rozdělilo obraz mezi dvě oči.

Jinými slovy: 3D nebylo vylepšení obrazu, ale jeho jiné využití. Kdo čekal ostřejší displej, dostal tentýž.

Co z toho plyne

Období 2009 až 2011 se zpětně popisuje jako doba překotného pokroku. U těchhle tří přístrojů to platí pro čip a systém, ne pro displej a baterii.

Naše hodnocení: nejzajímavější na té trojici je, že HTC během roku a půl vyzkoušelo dvě odpovědi na otázku, čím se odlišit. Sensation vsadil na rozlišení a zpracování, EVO 3D na funkci, kterou nikdo jiný neměl. Přežila ta první cesta – trojrozměrné displeje v telefonech skončily.

Zdroje: hesla HTC HD2, HTC Sensation a HTC Evo 3D na Wikipedii; parametry HD2 potvrzuje i dobová recenze Engadgetu.

První telefon s Androidem se dnes připomíná hlavně tím, co na něm bylo divné: kulička místo gest, klávesnice na vysunutí, konektor, do kterého se běžná sluchátka dala zapojit jen přes redukci. Zajímavější je opačná strana. Několik věcí, které G1 zavedl, používá majitel telefonu dodnes, aniž by je vnímal jako vynález.

Ohlášeno v září, v Česku po Novém roce

T-Mobile ohlásil G1 tiskovou zprávou z 23. září 2008. Vyrobilo ho HTC, které mu ve vlastním katalogu říkalo HTC Dream. Ve Spojených státech se začal prodávat 22. října 2008 za 179 dolarů s dvouletou smlouvou na hlas a data. Tatáž tisková zpráva slibovala na listopad Británii a na první čtvrtletí 2009 Německo, Rakousko, Nizozemsko a Českou republiku.

Slib platil. Český T-Mobile zahájil prodej v pátek 30. ledna 2009 ve značkové prodejně na pražské Národní třídě, od soboty pak v dalších obchodech. Základní cena při samostatné koupi byla 9 999 Kč včetně DPH, v Twist sadě s úvodním kreditem 250 Kč stál přístroj 10 149 Kč. Obě čísla se dodnes uvádějí jako „cena G1“, přitom si neodporují: jsou to dvě různé nabídky téhož telefonu.

Parametry podle vlastního katalogu HTC: Qualcomm MSM7201A na 528 MHz, 192 MB operační paměti, 256 MB pro systém, dotykový displej 3,2 palce s rozlišením 320 × 480 bodů, baterie 1 150 mAh, slot na paměťovou kartu microSD, hmotnost 158 g a tloušťka 17,1 mm. U fotoaparátu se zdroje liší: HTC uvádí 3,2 megapixelu s automatickým ostřením, tisková zpráva T-Mobilu píše o třech megapixelech.

Lišta, kterou dnes stahuje každý

Recenze Engadgetu vyšla 16. října 2008, tedy šest dní před americkým začátkem prodeje. Joshua Topolsky a Chris Ziegler v ní o systému oznámení napsali, že je „world-class“ a že je to nejlepší, co kdy na jakémkoli telefonu a jakékoli platformě viděli. Popsali přitom přesně to, co dnes umí každý přístroj: stahovací roletu, kterou vyvoláte tažením prstu od horního okraje dolů. Chválili, že se do ní vejde odesílatel, čas a úryvek zprávy, ne jen ikona, a že je dostupná skoro z každé obrazovky.

Apple ohlásil vlastní Notification Center 6. června 2011 jako součást iOS 5 a v tiskové zprávě ho popsal větou „With one swipe you can see all your notifications“, tedy jedním tahem uvidíte všechna oznámení. Mezi oběma daty leží necelé tři roky. Že jde o převzetí, je moje úvaha, ne údaj ze zdroje – Apple v té zprávě Android nezmiňuje.

Účet místo kabelu

Druhá věc, která zůstala, je způsob zprovoznění. Engadget ho popisuje jednou větou: zadáte jméno a heslo účtu Google a jedete. Kdo už používal Kalendář, Kontakty a Gmail, tomu se podle recenze data objevila sama po pár minutách první synchronizace, tiše a bez cavyků. O dnešním telefonu by to nikdo nepsal, protože to dělají všechny. V roce 2008 to recenzentům stálo za samostatný odstavec.

Obchod, který měl padesát aplikací

Android Market se otevřel týž den, kdy šel G1 do amerického prodeje. Vývojářský blog Androidu tehdy napsal, že je v něm „over 50 apps“, tedy přes padesát aplikací, a že jsou zatím jen zdarma. Placené se podle téhož zápisu měly rozjet začátkem prvního čtvrtletí, přičemž vývojáři měli dostávat 70 % z ceny. Od 13. února 2009 mohli placené aplikace nahrávat vývojáři z USA a Británie; uživatelům v USA se podle téhož zápisu měly objevit v polovině následujícího týdne.

Jedno číslo z té doby platí beze změny dodnes: jednorázový registrační poplatek pro vývojáře. V roce 2008 to bylo 25 dolarů a přesně tolik stojí zápis do Google Play Console i v létě 2026.

Klávesnice, kulička a divný konektor

Hardware zestárl rychleji. HTC v katalogu uvádí vysunovací pětiřadou klávesnici QWERTY a trackball s potvrzovacím tlačítkem. Klávesnice nebyla doplněk, ale jediná možnost, jak na telefonu napsat text. Engadget si stěžoval, že kvůli jedné SMS ji musíte vysunout a že u každého textového pole přejdete od držení nastojato v jedné ruce k držení naležato v obou.

Rozhraní pro softwarové klávesnice přibylo do Androidu až s verzí 1.5, jejíž předběžnou vývojářskou sadu Google vydal 13. dubna 2009 – skoro sedm měsíců po ohlášení G1. Jinými slovy: první půlrok existence Androidu se na něm bez hmatatelných kláves psát nedalo. To je závěr z obou zdrojů dohromady, ne věta, kterou by kterýkoli z nich napsal.

Trackball naopak Engadget pochválil. Přirovnal ho ke kuličce z telefonů BlackBerry a psal, že pomáhá při pohybu po stránkách plných odkazů a při úpravách textu. Z telefonů přesto zmizel.

Nejhůř dopadl konektor. HTC ho v katalogu popisuje jako ExtUSB, doslova „11-pin mini-USB 2.0 and audio jack in one“ – jedenáctipinové mini-USB, které slouží zároveň jako výstup na sluchátka. Samostatnou zdířku 3,5 mm telefon neměl. Engadget k tomu napsal: „Why we're forced into this odd connector type and denied a 3.5mm headphone jack is beyond us.“ Volně přeloženo: proč nás nutí do téhle podivné zdířky a upírají nám jack 3,5 mm, nechápeme. Redukci pro běžná sluchátka měl telefon podle téže recenze dostat do balení, redaktorům to ale za náhradu nestálo. Jack se pak na řadu let stal samozřejmostí a z dražších telefonů dnes zase mizí – to už je ale moje pozorování, ne údaj z citovaných zdrojů.

Proč po něm zbylo rozhraní, a ne součástky

Naposledy jsme o HTC psali u chytrých brýlí Vive Eagle, ne u telefonu. Součástky, kterými se G1 chlubil – vysunovací klávesnice a kulička –, v dnešním telefonu nenajdete; to je pohled na trh, ne údaj ze zdrojů z roku 2008. Zůstal po něm pohyb prstu od horního okraje dolů.

Zdroje: tisková zpráva T-Mobilu z 23. září 2008, tisková zpráva českého T-Mobilu z 28. ledna 2009, katalogový list HTC Dream z webu HTC, recenze Engadgetu, díl o hardwaru a díl o softwaru, oznámení Android Marketu, oznámení placených aplikací, oznámení Androidu 1.5, nápověda Google Play Console a tisková zpráva Applu k iOS 5.