Vyhození jedenácti tetheringových aplikací z obchodu stálo Verizon 1,25 milionu dolarů
Sdílet připojení z telefonu do notebooku patřilo kolem roku 2010 mezi placené služby amerických operátorů. Android 2.2 tutéž funkci vzápětí zabudoval do systému a aplikace ze třetí ruky uměly poplatek obejít. Verizon proto požádal obchod, aby jedenáct takových aplikací jeho zákazníkům přestal nabízet, a americký regulátor mu to spočítal: 1,25 milionu dolarů do státní pokladny a závazek, že s tím přestane.
Dnes je hotspot položka v nastavení, kterou člověk najde po dvou klepnutích. Kolem roku 2010 to byla služba na účtu. Sprint prodával HTC EVO 4G a za možnost rozdat jeho připojení dalším zařízením si podle recenze SlashGearu účtoval třicet dolarů měsíčně navíc. CNET si takhle v Philadelphii připojil notebook Lenovo T61 a iPod touch; aplikace Sprint Hotspot to zvládla pro osm zařízení najednou.
Na stránce pro vývojáře přitom v té době stál Android 2.2, který totéž uměl bez placení. Mezi novinkami, které 22. května 2010 vypisovala stránka pro vývojáře, stál přenosný hotspot: některá zařízení jako Nexus One se prý dají proměnit ve Wi-Fi hotspot, o který se podělí až osm zařízení. Vedle toho uměl systém poslat připojení kabelem do notebooku s Windows nebo Linuxem.
Stejné číslo, stejná funkce, jenom bez měsíčního poplatku. SlashGear k tomu poznamenal, že Verizon dával hotspot k datovému tarifu Palm Pre Plus bez příplatku, takže ani mezi dvěma americkými operátory v tom nebyla shoda.
Jedenáct aplikací, které někdo musel odklidit
Když funkci umí systém, poplatek se dá obejít aplikací. Přesně to se stalo a Verizon na to v dubnu 2011 odpověděl žádostí provozovateli obchodu s aplikacemi, aby jedenáct tetheringových aplikací jeho zákazníkům přestal nabízet. Obchod je odfiltroval. Popisuje to smírné rozhodnutí FCC DA 12-1228 z 31. července 2012.
Operátor narazil na vlastní licenci. Kmitočty bloku C v pásmech 746 až 757 a 776 až 787 MHz, na kterých Verizon 5. prosince 2010 spustil LTE, jsou vázané pravidlem § 27.16: držitel licence nesmí zákazníkům upírat zařízení a aplikace podle jejich volby. Kdo si tyhle kmitočty v aukci koupil, koupil si je i s touhle podmínkou.
Vyšetřovací úřad komise poslal dotaz, Verizon odpověděl 10. listopadu 2011 a věc skončila dohodou. Operátor se zavázal poslat 1 250 000 dolarů státní pokladně, zavést program souladu s vlastním pověřencem a obchodu oznámit, že proti oněm jedenácti aplikacím už nic nemá. Měsíc před podpisem, 28. června 2012, změnil ceníky: zákazníci s objemovým tarifem mohli od té chvíle sdílet připojení bez příplatku. Komu běžel neomezený tarif, ten platil dál.
Pravidlo bloku C je vidět i na tom, co v dohodě NENÍ. Komise po operátorovi nechtěla, aby kteroukoli aplikaci do svého vlastního obchodu zařadil, ani aby telefony, které prodává, s konkrétní aplikací uměly pracovat. Zakazuje se tlak na cizí obchod, ne skladba nabídky.
Jak nová ta věc tehdy byla, je vidět na tom, že si ji dokument musí definovat. Tetheringem se podle něj rozumí použití telefonu jako modemu, kterým se k síti dostane jedno nebo víc dalších zařízení.
Co z toho zbylo
Dnešní ceník T-Mobilu pro tarifní a Twist zákazníky položku za sdílení připojení z telefonu nemá. Slovo „sdílený internet“ v něm stojí, jenže znamená něco jiného: druhou SIM kartu za 99 korun měsíčně, která si bere data z limitu hlavního čísla. Hotspot se neúčtuje ani nepočítá zvlášť, spotřebuje se z toho, co je v tarifu.
Poplatek tedy nezmizel, přestěhoval se do objemu dat. A představa, že se dá zpoplatnit, na kolika zařízeních má připojení fungovat, se docela nevytratila: T-Mobile v USA chce pět dolarů měsíčně za to, aby jedno telefonní číslo zvonilo na dvou iPhonech.