HTC HD2 dostal 4,3" displej a gigahertz v roce 2009. Systém uvnitř to nedohnal

HTC oznámilo HD2 6. října 2009. V Evropě se prodával od listopadu, v Hongkongu od prosince a do Severní Ameriky se dostal až v březnu 2010.

Parametry na tehdejší poměry vyčnívaly: kapacitní displej o úhlopříčce 4,3 palce s rozlišením 800 × 480, gigahertzový Snapdragon, tělo tenké 11 milimetrů. Wikipedie k tomu uvádí 576 MB operační paměti, z nichž software mimo americké verze využil jen 448, dále 512 MB vnitřního úložiště (u verze pro T-Mobile v USA 1 024 MB), pětimegapixelový fotoaparát, baterii 1 230 mAh, rozměry 120,5 × 67 × 11 mm a hmotnost 162 gramů.

Recenzenti chválili tělo a odsuzovali obsah

Engadget vydal recenzi 25. listopadu 2009 a její vyznění je rozpolcené způsobem, který se dnes vidí málokdy. K hardwaru a rychlosti neměl výhrady: aplikace se podle něj otevírají „jako prásknutí bičem“ a procházení nabídek v graficky náročném rozhraní Sense je „hladké jako máslo“ (přeloženo). HD2 označil za jeden z nejplynulejších a nejsvižnějších přístrojů, jaké testovali.

Pak přišel systém. Windows Mobile 6.5 podle recenze pořád vykazoval „zásadní zpomalení, trhající se obrazovky a vyložená zamrznutí“, a to i pod nadstavbou HTC. Celé to recenzent shrnul přirovnáním, které je dodnes výstižné: „ať je výloha sebehezčí, HTC uspořádalo módní přehlídku v budově, která by měla jít k demolici“ (přeloženo). Podle něj by i ten nejlepší přístroj postavený na Windows Mobile potřeboval důkladnou přestavbu jádra, aby se dal bez výhrad doporučit.

To je na HD2 to podstatné. Nebyl to telefon, který by předběhl dobu ve všem – předběhl ji v jedné polovině a ta druhá ho táhla zpátky.

Nejdřív bylo potřeba obejít podpis

Zavaděč HD2 měl dvě části. IPL (Initial Program Loader) a SPL (Secondary Program Loader) dohromady dělaly zhruba to, co na počítači BIOS: nastartovaly hardware a předaly řízení systému. SPL se staral i o přehrávání nové ROM do telefonu a hlídal u ní dvě věci – identifikátor operátora CID a podpis souboru NBH, ve kterém se ROM dodává.

HSPL, tedy Hard SPL, byl podvržený SPL, který obě kontroly vypnul. Telefon od té chvíle vzal i nepodepsaný obraz. Napsal ho Dark Forces Team kolem vývojářů, kteří na fóru XDA vystupovali jako Cotulla a Bepe, a úspěšná instalace se poznala podle nápisu „We hacked it“ na displeji. Popisuje to návod z dubna 2011, ze kterého tehdy vycházela většina majitelů. Podstatné bylo, že HSPL přežil i přehrání oficiální ROM přes USB, takže se odemykání nemuselo opakovat.

Samo o sobě to ale nic nespustilo. HSPL jen otevřel dveře a systém, který jimi měl projít, potřeboval ještě druhý zavaděč nad ním.

MAGLDR a cLK: dva zavaděče nad tím prvním

MAGLDR napsal Cotulla a vydával ho Dark Forces Team. Vznikl proto, aby šel Android spustit přímo z vnitřní paměti NAND, ne jen z karty. SPL nenahrazoval – v řetězci běžel až za ním, takže se dal nainstalovat i zase odstranit. Verze 1.13 z 1. února 2011 přidala obnovovací režim Androidu, o verzi dřív přibylo spouštění Windows Phone; v oznámení autor svůj zavaděč představil jako první s vestavěným Tetrisem.

cLK byla konkurence, kterou napsal vývojář vystupující jako cedesmith. Na rozdíl od MAGLDR má otevřený zdrojový kód: vychází z Little Kernelu od Code Aurora Forum a přinesl na HD2 fastboot, tedy obvyklý způsob, jak se do Androidu z počítače nahrávají jednotlivé oddíly. HSPL potřeboval taky – návod v jeho README začíná pokynem „ujisti se, že máš hspl“. Windows Phone spustit neuměl a autor to tamtéž píše bez okolků: „Zajímá mě jenom android.“ Dodává k tomu, že načíst a spustit umí cLK jakýkoli program. Stejně otevřeně přiznává, že proti MAGLDR nemá cLK žádnou funkční výhodu. Na otázku, jestli je lepší, dává README dvě odpovědi: ne, chybí mu tetris – a ne, MAGLDR umí rozdělovat paměť na oddíly. (Citace přeloženy.)

Co na něm doopravdy běželo

První cizí systémy nesahaly na vnitřní paměť vůbec. Engadget psal 3. července 2010 o veřejně dostupných sestavách Ubuntu Karmic Koala a Androidu 2.1: obojí se spouštělo z paměťové karty a telefon byl vždycky jen jeden restart od návratu k Windows Mobile.

Pak to šlo rychle. 3. ledna 2011 ohlásil týž server port MeeGo 1.1 – s poznámkou, že běží asi tak dobře jako MeeGo kdekoli jinde, tedy velmi špatně. O deset dní později dokončil Dark Forces Team port Windows Phone 7 a server WMPowerUser 13. ledna 2011 hlásil, že funguje včetně nahrávání videa v 720p; zavřené zůstaly Xbox Live, Windows Live Sync a Marketplace, protože je zarazila kontrola pravosti systému. Windows Phone 7.5 Mango se rozběhlo o půl roku později a XDA 27. srpna 2011 psalo, že se konečně podařilo zprovoznit i paměťovou kartu.

Ubuntu se vrátilo v jiné podobě. Vývojář zo1d na XDA od listopadu 2012 stavěl ubnhd2 – sestavu založenou na Debianu a Ubuntu a naplněnou nástroji na testování zabezpečení sítí, spouštěnou z karty přes MAGLDR. V jeho vlastním seznamu toho, co nefunguje, stálo mimo jiné telefonování.

Wikipedie k tomu přidává Firefox OS a řadu verzí Androidu od 2.2 Froyo po 8.1 Oreo. Doložit se dají ty, u kterých přežilo vlákno na fóru: Android 6.0 Marshmallow v podobě CyanogenModu 13 vydal vývojář macs18max 18. listopadu 2015, tedy šest let po uvedení telefonu.

Co se s ním dělá dnes

Práce neskončila. Na GitHubu běží HTC Leo Revival Project, který drží zdrojový kód cLK, pokusy o jádro Linuxu blízké tomu hlavnímu a k tomu HtcLeoPkg – firmware UEFI postavený na EDK2 pro HD2 a příbuzný HD7. UEFI je rozhraní, přes které startuje dnešní počítač; na telefonu z roku 2009 se dá zavést dvěma cestami, buď jako jádro z cLK, nebo rovnou z HSPL. Poslední změny v repozitářích projektu jsou z července 2026.

Tabulka stavu v jeho README je přitom střízlivá. Fungují vstupy a výstupy GPIO, paměťová karta, sběrnice I2C, klávesnice a nabíjení; displej, dotyková vrstva, USB ani NAND ne. Windows RT tudy nepojede vůbec: podle poznámky v README v sobě ten systém nemá podporu pro řadič přerušení ani časovač, které HD2 má.

Co z toho zbylo dodnes

Velký kapacitní displej, který byl u HD2 výjimkou, je dnes samozřejmost – 4,3 palce je pod úrovní běžného telefonu. Vysoký takt čipu přestal být argumentem a jádro dávno není jedno: nástupce Sensation jich měl o rok a půl později dvě.

Zmizelo něco jiného: možnost sáhnout si na zavaděč. HD2 se stal legendou právě proto, že šel otevřít, a že se to dalo vzít od podpisu ROM až po vlastní firmware. To u běžně prodávaného telefonu neplatí. Na Samsungu Galaxy se práva správce shánějí přes bezpečnostní chybu v jádře, protože odemykání zavaděče firma v One UI 8 zavřela.

Náš názor: HD2 je připomínka toho, že životnost telefonu neurčuje hardware. Ten jeho stačil na systémy vydané o šest let později. Určuje ji to, jestli k němu někdo pustí lidi, kteří na něj chtějí něco nového nainstalovat.

Zdroje: dobová recenze serveru Engadget z 25. listopadu 2009 a heslo HTC HD2 na Wikipedii; k zavaděčům návod na fóru XDA, oznámení MAGLDR 1.13 a README zavaděče cLK; k portům dobové zprávy Engadgetu, WMPowerUseru a XDA a vlákna jejich autorů.